Klubový zpravodaj 3/2001
Obsah

	Podmínky pro získání Klubového šampióna mladých a Klubového šampióna
	Ze zahraničí
	100+2 Dalmatinů
	Puntíkovaný zázrak
	Dalmatini nejsou jen psi
	Oblastní výstava loveckých psů všech plemen
	Pár slov o "Vetřelcích"
	SOS Dalmatin
	Nebojte se dospělých zvířat

Podmínky pro získání Klubového šampiona mladých a Klubového šampiona
Titul Klubový šampión může být udělen dalmatinovi, který získal titul Klubový vítěz Dalmatin klubu ČR nebo Vítěz speciální výstavy dalmatinů v ČR a získal další tři čekatelství CAC. Nejméně jedno z dalších tři čekatelství CAC musí dalmatin získat na klubové nebo speciální výstavě pořádané Dalmatin klubem ČR. Další dvě čekatelství CAC mohou být z výstav v ČR či zahraničí. Čekatelství CAC musí být nejméně od třech rozhodčích bez ohledu na dobu, kdy byla udělena. Titul Klubový šampión mladých může být udělen dalmatinovi, který získal na klubové nebo speciální výstavě Dalmatin klubu ČR čekatelství CAJC a na další dvě čekatelství CAJC na výstavách v ČR nebo zahraničí nejméně od dvou rozhodčích. Jeden titul CAJC může být nahrazen čekatelstvím CAC, které dalmatin získal do věku 24 měsíců. Čekatelství CAC použité pro udělení titulu Klubový šampión mladých Dalmatin klubu ČR nemůže být použito do udělení titulu Klubový šampión. Všeobecná ustanovení Titul může být udělen pouze dalmatinovi, který je v majetku člena Dalmatin klubu ČR. Může být udělen všem dalmatinům, kteří vyhovují stanoveným podmínkám do doby vzniku Dalmatin klubu. Majitel psa, který splňuje podmínky pro udělení titulu, pošle podklady a požadavek na potvrzení titulu na adresu jednatele Dalmatin klubu. Získané tituly neopravňují k zařazení psa do třídy vítězů nebo šampiónů na národních a mezinárodních výstavách, ale budou vepisovány do PP jedince.

Ze zahraničí

NAISSA CUP 2001 - Niš, Jugoslávie
Speciální výstava dalmatinů, 5. ročník Naissa Cup, se konal 12.05.2001. Popáté se sešly chovatelé, majitelé a milovníci dalmatinů, na výstavě v Nišské Zámku.
Poprvé na výstavě tohoto typu byly zadávány tituly čekatele šampióna - CAC YU. Přijeli vystavovatelé z Chorvatska, Srbské republiky, Bulharska, Makedonie a Jugoslávie. V katalogu bylo zapsáno 81 dalmatinů, které posuzovali MUDr. R. Zachová a Mijo Fury, dlouholetý chovatel a jeden z těch, kteří aktivně pracují v Chorvatském Dalmatin klubu, v zemi která má patronát nad tímto plemenem.

BEST IN SHOW
nejlepší pár: Tomb the Tumb by Mediolanum a Monna
nejlepší chov. skupina: Chov. st. Mediolanum
nejlepší plemeník: Ich. Umbro od Tajne
nejlepší dorost: Lacrima Christi Coppola
Klubový vítěz ml.: T-Cart Made by Love
Klubový vítěz pes: Ich. Dalissi Magical Moonshine
Klubový vítěz fena: Jezabel by Mediolanum
Vítěz Naissa Cup: T-Cart Made by Love

100+2 Dalmatinů

U příležitosti premiéry filmu 100+2 dalmatinů se konalo v pražském obchodě - kulturním centru Interspar ( nebylo organizováno DKČR) setkání dalmatinů, které bylo součástí zábavného odpoledne, věnovaného právě těmto puntíkatým pejskům.
Soutěžilo se "o nejhezčího dalmatina", o nejlepší psí historku a o nejlepší psí výkon. Jako ceny se rozdávaly psí konzervy, granule a psí pelíšky. Druhá část odpoledne patřila převážně dětem, které se zúčastnily výtvarné soutěže, kde namalovaly opět dalmatiny. Cenou za nejlepší obrázek byly vstupenky na již zmíněný film 100+2 dalmatinů, dále různé cukrovinky a plyšové hračky.
Přestože se jednalo o "sranda" akci, byla jsem jako poradce mile překvapená celým průběhem.
Sešlo se asi 50 dalmatinů a dalmatinek. Skoro polovina z nich byla hnědě tečkovaná, což svědčí o tom, že je konečně překonána dřívější nedůvěra a neznalost veřejnosti v dalmatiny s hnědými puntíky..
Dále, přestože se nejednalo o "zkušené" vystavovatele se "zmáknutými" psy, neviděla jsem ani jeden příznak agresivity, nikdo se s nikým nepral a nikdo na nikoho nevrčel. Mohu říci, že se naopak projevila veliká trpělivost a vstřícnost tohoto plemene, a to tím, že spousta dětí(kterým byla tato akce převážně věnována) i kolemjdoucích se na dalmatiny přímo vrhala, aby je mohla "pohladit a pomazlit"!
Myslím, že to byla velice dobrá propagace našeho plemene a že při takovýchto akcích se lidé přesvědčují, že dalmatin je opravdu pes s velkým P.
A já doufám, že snad už skončili a zmizí ti "KŘIKLOUNI", se kterými se čas od času setkávám, a kteří, ať už z neznalosti nebo schválně říkají, že dalmatin je neinteligentní a blbý pes, který se nic nenaučí. No myslím si své.........

Zuzana Hejtíková
Chovatelská stanice Petrovický vítr

Puntíkovaný zázrak

Díky nápadnému zbarvení a filmové popularitě dalmatina zná - a pozná - každé dítě. Tedy od pohledu. Ale jen málokdo tuší, jaký doopravdy je.

Kolik lidí touží proslavit se, kolik jich prahne po popularitě! Psi, pokud je mi známo, podobné choutky nemají. Ani dalmatini ne. Bohužel se jich nikdo na nic neptal. Snad právě díky jejich neobvyklé kresbě si je kdysi Walt Disney vyvolil za hlavní hrdiny svého kresleného filmu 100+1 dalmatinů. Tihle pejskové ovšem byli značně stylizovaní typickou kresbou svého tvůrce a svůj živý předobraz nikterak neohrozili. To teprve mnohem pozdější hraný film na totéž téma, kde už excelovali puntíkovaní psí herci, rozpoutal především ve Spojených státech doslova dalmatinskou mánii. Kdo by nechtěl mít tak chytrého a navíc atraktivního psa doma! A kdo by se obtěžoval zjišťováním podrobností o tom, jaký je tenhle nápadný krasavec v běžném životě. Obchodníci se psy se na vlně této popularity ochotně svezli a tečkovaná štěňata produkovali jako na běžícím pásu. Marně skuteční chovatelé a odborníci bili na poplach, marně upozorňovali, že dalmatin zdaleka není pes pro každého. Měli smůlu - a dalmatini ještě větší. Za čas se americké psí útulky začaly prohýbat ve švech pod náporem odložených filmových hrdinů. Příliš mnoho lidí zjistilo, že soužití s dalmatinem je nad jejich síly.

Nástrahy zjevné i skryté
Přitom se nedá říci, že by dalmatin patřil k extrémně náročným psím plemenům. Ani že by klamal tělem. Každému rozumnému člověku, který spatří jeho atletickou postavu s vypracovaným svalstvem, který je schopen vnímat lehkost a živost jeho pohybů, musí být jasné, že má co do činění se sportovcem. Že svaly lze vypěstovat jen pravidelným vydatným pohybem, že výbušnou rychlost nelze trvale držet pod kontrolou prostřednictvím vodítka... Neboli že dalmatin potřebuje volnost, pohyb, a také přísnou disciplínu, aby při uspokojování těchto svých potřeb nepřišel o život pod koly kolemjedoucích automobilů.

Některé jiné věci už tak snadno vyčíst nelze a je nutno poradit se se zkušenějšími. Dalmatin má velmi krátkou, poměrně jemnou srst, což svádí k domněnce, že s ní v bytě nebudou problémy. Bohužel je to trochu jinak. Srst sice na údržbu skutečně není příliš náročná, postačí ji jednou dvakrát týdně překartáčovat a přejít jelenicovou rukavicí nebo vlhkým froté ručníkem ale zato ráda padá... Každý, kdo někdy měl dalmatina, ví, že s jeho krátkými chloupky se setkával prakticky pořád a všude. Nenápadné bílé chloupky jsou všudypřítomné a třeba ze sedací soupravy se odstraňují velmi špatně. Kdo není schopen se s tím vyrovnat, ten ať na dalmatina (ale i na většinu dalších krátkosrstých plemen) raději zapomene.

Co ještě by nezkušeného novopečeného majitele dalmatina mohlo překvapit? Určitá povahová nevyrovnanost, která u některých jedinců může vyústit až v projevy nervozity a hysterie. Abychom si špatně nerozumněli: nejedná se o obecný povahový rys plemene. Ovšem v době největšího “dalmatinského boomu" se chovu výhodného obchodního artiklu začali věnovat i lidé, kteří psům vůbec nerozuměli a jejichž jediným cílem bylo zbohatnout. Nejen v Americe, ale i u nás. Na povahu se nehledělo vůbec, na exteriér jen do té míry, aby alespoň přibližně odpovídal vzhledu filmových hrdinů. To se týká zvláště chovu tzv. bezpapíráků, který se rozvíjí naprosto živelně a nekontrolovaně, často ve velmi špatných podmínkách a bez dostatečné socializace zvířat. Výsledkem pak jsou uštěkaní, nervózní a jen těžko zvladatelní dalmatini, kteří ke kousnutí nemají daleko a na veřejnosti poškozují celkový obraz plemene.

A konečně snad nejzávažnější nástrahou pro zájemce o koupi dalmatinů je dědičná hluchota, která se u nich tu a tam vyskytne stejně jako u ostatních psů s převládající bílou barvou. Na to je třeba se zaměřit již při výběru štěněte a nejen pečlivě otestovat vybraného jedince (nejlépe prostřednictvím seriózního vědeckého testu), ale brát v úvahu jen kvalitní, prověřené chovy a jednat se seriózními chovateli, ochotnými dát v tomto směru písemné záruky.

Skvělý pes pro vybrané lidi
Přes to všechno se dalmatin může stát skvělým rodinným a sportovním psem. Vždyť vyniká mnoha nepřehlédnutelnými přednostmi: atraktivním vzhledem, praktickou střední velikosti, srstí nenáročnou na údržbu, citlivou povahou i nespornou učenlivostí.

Prvním předpokladem takového ideálního psa je zodpovědný a nezbrklý výběr štěněte, druhým dostatek času a ochoty se psu zvláště v raném mládí hodně věnovat.

Dalmatiny by si měli pořizovat jen sportovně zaměření lidé. Díky své minulosti kočárových psů bývají právem označováni za ideální společníky jezdců na koních. Jsou dostatečně vytrvalí, takže jim při vyjížďkách nedělá problém držet krok, nemívají příliš silně vyvinutý lovecký pud, takže se v přírodě nenechají zlákat sledováním čerstvé stopy, jsou neagresivní a ke koním mívají vysloveně pozitivní vztah. Z podobných důvodů jsou také dobrými průvodci vášnivých turistů.

Výcviku agility se rovněž nadšeně zúčastňují, a pokud se s nimi na stupních vítězů příliš často nesetkáváme, je tomu tak proto, že bývají příliš spontánní a těžko se podřizují přísné disciplíně. To je trochu hendikepuje i při běžném sportovním výcviku, i když jsou známy případy dalmatinů, kteří úspěšně složili mnoho zkoušek služební kynologie a byli úspěšní i při závodech.

Děti slunce
I když o tom, zda dalmatini skutečně pocházejí ze slunné Dalmácie, se dodnes vedou učené spory, o jejich náklonnosti k teplu a ke slunci není pochyb. Rádi se sluní, ani v letních vedrech neochabuje jejich temperament. Schopnosti snášet horko výrazně převyšují většinu ostatních plemen. Jako každá mince, má i tato skutečnost druhou stranu: toto plemeno špatně snáší chlad. Běžné procházky, byť za mrazivého počasí, mu samozřejmě nevadí, ale trvalé ubytování venku pro ně vhodné není. V ideálním případě s možností podle chuti kdykoliv vyběhnout na zahradu.

Lea Smrčková

Převzato z časopisu Náš Miláček (nový časopis pro všechny milovníky zvířat, který se systematicky zabývá nejen psy, ale i kočkami, hlodavci, exotickými ptáky, koňmi a dalšími domácími tvory).

Dalmatini nejsou jen psi

Jakkoliv to může znít překvapivě, když se řekne "dalmatin", nemusí to být nutně jen pes. Tzv. dalmatinské zbarvení je výsledkem polyfaktorového dědičného procesu, to znamená, že ho nemá na svědomí jeden jediný "skvrnitý" gen, ale součinnost několika různých genů. Někteří badatelé se domnívají, že u různých druhů domácích zvířat je skvrnitost určována stejnými geny jako u dalmatina. Toto zbarvení je natolik výrazné, že se vžilo jako označení i u mnoha jiných druhů domácích zvířat. Tak chovatelé králíků znají dalmatinské rexe, jako dalmatini jsou označovaná bíločerná morčata.

Naopak u vzácné egyptské kočky mau se tento termín nepoužívá, i když se rovněž jedná o zvíře typické a nezaměnitelné díky zvláštní tečkované kresbě srsti. Podobně jak u psů jde o velmi starobylé plemeno, u něhož je tečkovaná kresba srsti doložena už na vykopávkách z dob faraonů. Jedná se tedy o zbarvení původní a navíc jediné možné. Tím se egyptská mau odlišuje od jiných plemen koček s podobnou kresbou, která vznikla křížením teprve v nedávné minulosti.

Existují i koně s typickým dalmatinským zbarvením. Jedná se o tzv. appaloosy, skvrnité americké koně. I u nich se vlohy ke skvrnitému zbarvení vyskytovaly odpradávna, navazují prý dokonce na koně známé ze starověkých a egyptských nálezů.

Pokud by někdo měl zájem, redakce časopisu Náš Miláček poskytne klubu časopis s článkem o dalmatinech s 50% slevou, tzn. za 20,- Kč při minimálním odběru 10 ks.

Oblastní výstava loveckých psů všech plemen

PRAHA - KUNRATICE, Zámecký park, 23. června 2001

Už od rána sice obloha hrozila deštěm, ale nakonec se počasí umoudřilo a ukázalo se sluníčko. Kunratický park nás přivítal velmi příjemnou atmosférou, kterou ještě dokreslovala nejen pro pejsky neodolatelná vůně grilovaných kuřat.

S našimi dvěma dalmatinkami Elkou a Mondy jsme se utábořili na trávníku uprostřed rhodéských ridgebacků. Výstavu slavnostně zahájily lovecké fanfáry a i později se lovecké znělky ozývaly z různých koutů parku.

Mezi nejpočetněji zastoupená plemena patřil West Highland White Teriér, krátce "vestík", jezevčíci, z nich hlavně jezevčík standard drsnosrstý, německý ohař krátkosrstý, zlatý a labradorský retrívr a brazilská fila. Já jsem zde obdivovala dlouhonohé výmarské ohaře krátkosrsté, elegantní anglické a irské setry a samozřejmě naše sousedy, rhodéské ridgebacky, kteří se projevovali k nám i k našim fenám velice přátelsky.

Dalmatiny posuzoval ing. Jan Findejs, který byl před třiceti lety jedním z hlavních zakladatelů klubu dalmatinů u nás. Proto nás jeho chvála těšila. Při posuzování se především soustředil na stavbu těla, pohyb, chrup, pigment a rozložení teček.

Pořadatelé pro tento den zvolili krásné motto lorda Byrona: “ Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez ukrutnosti a lidské ctnosti bez lidských nectností."

Výsledky oblastní výstavy:

Dalmatin vítězové:

PSI:

V1,Vítěz třídy vítězů Dancer HOZU

FENY:

V1, Vítěz třídy mladých Diamond Lili RAUL
V1, Vítěz třídy otevřené - Elka FANFANO
V1, Vítěz třídy vítězů, - Ajme HOZU Oblastní vítěz

Napsala Jana Škodová,

chov. st. JAVAPAMI

Pár slov o "Vetřelcích"

Jak mnozí vědí, chovatelská stanice "Vetřelec" se nezabývá jen chovem dalmatinů, ale specializuje se též na výcvik tohoto krásného plemene a to jakýkoliv. Již jsem veřejnost informovala o náročném výcviku RINGO, který trénuje můj nejmladší pes Démon Vetřelec. Výcvik se zdařil a Démon je výborně vycvičen. Bohužel díky velmi náročným finančním záležitostem nemohl reprezentovat plemeno ve Francii nebo Belgii. Ale jen to, že tento výcvik zvládl je skvělé a udělal čest všem puntíkům.
Zakladatelkou mého chovu je Džesi Heliotrop. Vynikající fena, vykonala mnoho zkoušek, uspěla na mnoha výstavách. Porodila celkem 33 štěňátek a byla jim bezvadnou maminkou. Mám po ní fenku Cabris Vetřelec, která má též zkoušky a pěkná umístní na výstavách. S Agírem mým psem měla 12 miminek. Celý vrh bez vady, výborné povahy. O tom svědčí právě Démon, kterého jsem si nechala.
Můj chov se zakládá na zdraví psů, silné povaze a samozřejmě odpovídajícím exteriéru. Ten však nesmí být na úkor výše uvedeného!
VETŘELEC je znám pracovní linií dalmatinů. Všichni naši pejsci mají výcvik a složeny různé zkoušky. Chovám mohutné, silné dalmatiny, nikdy však hrubého, těžkopádného typu. Naši psi mají filmovou kariéru, různé natáčení reklam, fotografování do časopisů atd. Zde opět výborně reprezentovali plemeno svou ovladatelností a vyrovnanou povahou. Chovatelská stanice natočila film o výcviku dalmatina, kde jsou unikátní záběry např. při obraně. Zatím však není sestříhán. Je to dosti náročné, ale budeme se snažit, aby to bylo co nejdříve.
Dalmatiny mám 22 let a chovám je 14 let. Vše vlastně začalo u mého prvního puntíka Bárta z ABC. Je mi neustále vzorem pro moje další chovatelské plány.
Na závěr prosím všechny, kdo chovají nebo chtějí chovat toto krásné plemeno: dbejte především na zdraví jedinců, na pevné vyrovnané povahy, na silnou kostru, naznačující rychlost a vytrvalost. Exteriér je samozřejmě velmi důležitý, ale co vám bude platný šampion, který má skryté dědičné vady nebo špatné sociální chování.
Když jsem si přečetla o miniaturním dalmatinovi, kterého se nějaký šílenec pokouší chovat v Americe, myslím, že noční můra je proti tomu procházka růžovou zahradou! Pevně doufám, že to rychle skončí!

Chovatelská stanice dalmatinů
" V E T Ř E L E C"
Ladislava Kotrbová

SOS DALMATIN

Vážení přátelé, za dobu existence SOS dalmatin bylo umístěno několik "nechtěných" dalmatinů u nových majitelů. Důvody byly různé, někdy více jindy méně závažné. Přestože je SOS dalmatin omezen pouze na předávání kontaktů mezi "nechtěným a chtěným". Jsem ráda že tato služba funguje. A lidé, kteří psy nechtějí nebo je z vážných důvodů mít nemohou, jsou přesto vše alespoň trochu zodpovědní tím že dají vědět a čekají, než se pro jejich zvíře najde nový - vhodný majitel. Snad už minula doba, kdy se psů různým způsobem zbavovali. .
Chtěla bych uvést, že jsem neřešila pouze případy "nechtěných" dalmatinů, ale také dalmtinů ztracených a to v 11 případech. Jsem moc ráda, že lidé, kteří nalezli zaběhlého dalmatina, zavolali a společně jsme našli majitele. Mezitím už jsem např. věděla, že se ztratil dalmatin tam a tam.... Důležitým znakem je číslo tetování a dále i místo nálezu a popis zvířete. Ozvali se mi jak občané, tak i dva útulky a i místní oddělení Policie ČR, a to nejen přažské. Snad i to svědčí o stále se zlepšujícím vztahu lidí ke zvířatům ... i když....
Vzhledem k tomu, že jsem se mnohokrát setkala s obavou vzít si již dospělé zvíře nebo si již k jednomu dospělému zvířeti pořídit druhé dospělé, požádala jsem o "návod", jak v takovém případě postupovat cvičitele Zlína pana Ivo Eichlera, kterého jistě znáte z časopisu Pes přítel člověka a který mě zaujal svou metodou výcviku, která se dle mého názoru liší od některých starých a zaručených praktik. Zde je odpověď na můj dopis:

Vážená paní Hejtíková,

Váš "SOS dalmatin" je jistě nejen pro mne překvapením a stojí zato o této chvályhodné činnosti se zmínit. Proto rád využiji Váš dopis, pokud Vám to nebude vadit a pokusím se jej šířit i v jiných časopisech. A nyní k článku nejen pro Vás.

"Nebojte se dopělých zvířat"

Již několikrát mne napadlo, že bych se mohl svěřit široké veřejnosti, jak to dělám, když přijímám nové psy na výcvik. Jak dosáhnout, aby došlo co nejdříve k co nejhezčímu vztahu mezi ním, mnou a mou rodinou. Uvědomuji si, že mnoho psů přichází do nových rodin až v dospělosti, ať už jsou koupeni či získáni z útulku apod.
Pravdou je, že v mém případě jde o to, získat co nejdříve, co největší důvěru psa. Protože psi jsou u mne většinou jen na 4 - 6 týdnů, po kterých je vracím opět majitelům. Po této době musí být sjednaný výcvik již splněn. Nejsem zastánce výcviku cizího zvířete, a proto se snažím, aby si svěřený pes co nejdříve rozšířil svou smečku, do které bych patřil i já.
Je pravdou, že jsem již po dvou hodinách mohl pouštět psa na volno a ten nadšeně a s velkým zájmem kolem poskakoval. Byl pro změnu a prožíval novou zkušenost jako velké dobrodružství. Stejně tak jsem ale měl, byť jen jedenkrát, vystresovaného psíka menšího plemene, který se krčil v rohu a doslova blinkal. Má paní Lenka mě přemlouvala, abychom pánečkům zavolali, ať pro něj přijedou. Nakonec jsme se domluvili, že dáme pejskovi dvacet čtyři hodin a poté majitelům zavolám. Druhý den jsem ho ihned vzal s sebou na výcvik, byť byl jen uvázaný. Vše nové je pro psa přínosem, a to i v případě, že není na změnu prostředí zvyklý. Stejně jako již stará zkušenost, že vše souvisí se vším. Pejsek si na cvičišti pobyl jen chviličku, hup do auta a hurá do města. Ve městě využívám rušivých vlivů, například psa ponechávám na místě a jdu mu koupit třeba párek v rohlíku. Po návratu jej pamlskem odměním a přemístím se dál na jiné rušivé místo.
Když se potom vracím po 3 - 4 hodinách domů pes je celkem spokojený a nakrmený. Ani se nenadějete a je u vás rovněž zabydlen. Rin tak se psík jmenoval (viz. videokazeta: "Základy výcviku psa."), u nás nakonec pobyl až do konce svého výcviku.
Opakem frustrovaných a bázlivých jedinců bývají psi s aktivní obranou reakcí (zlí, nebezpeční), kteří rovněž přichází na výcvik. Výhodou je, pokud mohu psa ustájit venku. Víte, pokud je pes v kotci, tak za ním chodím a házím mu pamlsky. Zpravidla již druhý den mu lze dát možnost, aby se proběhl po výběhu či po zahradě. Nutné je, aby měl ještě od vlastního pána připnuto vodítko. Něco jiného je, jestli na mříže útočí. Pak je nejlepší natáhnout se vedle kotce na lehátko a "vyspat se s ním". Jak tato činnost probíhá? Ležíte na lehátku za mřížemi, čtete sem tam nahlas knížku, do toho zamícháte: "Argo NA!". Přestože začne na oslovení zuřit a rozbíjet kotec, psa pochválíme: "To je hodný pes!" a hodíme mu kousek masa. (Pes je z našeho chování doslova vykulený.) Poté se otočím k psu zády a čtu si dál. Toto své chování často opakuji.
V současné době mám na výcvik středoasiata, kterému trvalo deset hodin, než si na mě zvykl, přestal řvát a rozbíjet kotec. Poté jsem kotec otevřel a otočil se k němu zády. Záměrně jsem jej ignoroval. Pes vyběhl ven a začal se seznamovat s okolím. Protože jsem v čase, kdy byl zavřený, záměrně pouštěl kolem kotce jiné psy, měl hodně co očichávat a přeznačkovávat. Jakmile jsem jej potřeboval opět zavřít, přišlápl jsem jeho vodítko a bez pohledu na něj řekl: "Argo, běž na místo!". Fungovalo to. (Někdy stačí jen vodítko háčkem z drátu zachytit a zvednout.) Pak jsem zavřel kotec a znovu se k němu začal chovat důvěrně. Následoval opět výbuch zloby a má nadšená pochvala ("Ty jsi ale hodný kluk!") doprovázená kusem masa. Opět si ho nevzal, ale věděl jsem už své. Když se nebudu dívat, neodolá. Po čtyřech dnech již nastupuje do auta a nechá si ode mne i od ženy nasadit koš, běhá po dvoře. Jen je ještě nutné, aby si lépe zvykl na našeho čtyřletého Adámka. Provokuje ho jeho nenápadné nahlížení (je mu podezřelé) či prudký pohyb (lovecký pud). Tento vztah si ovšem kontroluji a psa ihned okřiknu.
Možná vás zaráží proč na psa mluvím mazlivě, chválím ho a hodím mu odměnu, když na mě útočí? K tomuto chování mám nejméně tři velmi podstatné důvody:

Prioritou je, abych byl přiřazen do jeho vnitřní smečky, a to v jakémkoli i podřízeném postavení. Teprve po zařazení mohu pracovat na změně dominance a postupnými kroky tu svoji posilovat.
Pokud na agresivního psa reaguji jinak než očekává, a on očekává útok nebo trest, vyvedu jej z konceptu. Záměrně posiluji jeho dočasnou nejistotu, ke které přispívá neznámé prostředí. Tato nejistota je momentálním nástrojem nikoli cílem výcviku. Právě díky nejistotě, byť krátkodobé, ke mně rychleji přilne. Jsem jediný kdo se mu v této fázi věnuje.
Přinesením potravy, kterou veřejně či pokoutně přijme, se řadím automaticky na pozici vůdce, který mu zajistil potravu.

Tolik ke kotcovému psu. Rád ovšem vzpomínám na podobně sebevědomého psa, který byl zvyklý na ustájení v bytě. Jednalo se o nádherného ročního ridgebacka. Oproti předchozím zástupcům tohoto plemene, které jsem cvičil, tento jedinec plně potvrzoval co jsem o nich četl. Byl velmi dominantní a nebezpečný. Jeho majitelé bydleli naštěstí jen 30 km od nás. Toho jsem využil k postupnému, přerušovanému seznamování. Po příjezdu jsem je uvedl i se psem do pokoje a sedl si proti nim. Po třech hodinách hry "na sousedskou návštěvu" jsem dosáhl toho, že jsem mezi řečí hodil psovi maso a on ho sežral. Nesměl jsem se ovšem po něm ani podívat. Za dva dny přijeli majitelé se psem znovu. Pes nás již trochu poznával. Opět zhruba po třech hodinách už vzal maso přímo z ruky.
Jak to pokračovalo dál s ridgebackem a tolika jinými psy? Pánečka požádám, aby vyšel i se psem přede mnou ven. Za svými zády mi předá vodítko a já odcházím. Pán ještě chvíli podrží psa za obojek. Zatím napínám vodítko. Pán se neloučí a vchází bez ohlédnutí zpátky do domku. Z desítek psů se mi stalo jen jednou, že mě pes bouchl košem do zad. Jinak mě při předávání pes ještě nenapadl. Účel je chovat se s nezájmem. Psa si nevšímat a podle kondice psů a způsobu jeho ubytování jít a jít. Pro ostré a temperamentní hochy mám okruh dlouhý 9 km. Již po dvou, třech kilometrech lze zkracovat vodítko. Mezi tím se často rozcházím a zastavuji. Na psa se stále nedívám. Nesnáším takové ty řeči: "Když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém!". A přitom je to tak jednoduché. Jde jen o důslednost a trpělivost. Když se potom vracím k domovu, je pes většinou už uchozený, ale přesto začne táhnout, protože očekává, že na něho bude čekat páneček. Ten tam již pochopitelně není a pes je najednou sám uprostřed cizí smečky. Začátečníkům doporučuji ponechat koš během noci a dalšího dne. Pokud potřebujete psa odměnit, čiňte tak přes košík. Sám jej sundávám již po návratu z první procházky. Koš sundávám v kotci, kde jej opatrně rozepnu, tím jej vlastně odměním a zavírám za sebou kotec. Jakmile psa ustájím, hodím mu do kotce pamlsek. Je běžné, že změna prostředí, předchozí únava, ale i opuštěnost mu vezmou chuť na sebelákavější krmi. Tím se ovšem nedám odradit a posléze s krmením pokračuji. Jakmile pes sežere hozené maso přímo přede mnou a není v přímém kontaktu s majitelem, mohu mu ho podat z ruky. Je ovšem nutné ho upozornit: "Na!". I zuřící pes po tomto povelu přestává dorážet a koncentruje se na další potravu. Při podávání pamlsku se mu nedívám do očí, periferně psa neustále sleduji a ihned ruku oddaluji. Potravu podávám přes mříže kotce a v žádném případě ho nehladím. Pes ve chvíli kdy přijímá potravu, nekousne. Stačí však, abyste se mu podívali do očí a už je zas na mřížích či trhá vodítkem. Nepíši tyto věty proto, abyste zkoušeli za každou cenu zvládat extrémně agresivní zvíře, ale jde o to, abyste si uvědomili sílu pokrmové metody, kterou působím na jakéhokoli nováčka. O extrémech se zmiňuji záměrně. I nejbázlivější či nejagresivnější jedince můžeme svou trpělivostí a zájmem získat a vybudovat vzájemný velmi kvalitní vztah.

Nyní v bodech jak s dospělým psem postupovat: .
1. Psa převezmeme od pána v 15:00. Později ne.
2. Psa přebírejte, když máte před sebou alespoň dva dny volna.
3. Necháme psa na volno seznamovat s bytem.
4. S pánem jsme v družné zábavě (pijeme kafe).
5. Páneček položí na určené místo psův pelíšek.
6. Beru psa a jdu se s ním projít.
7. Pán odjíždí bez loučen, í aniž by pes jeho odjezd viděl. (Pes nebude tolik tesknit.)
8. Během vycházky se chovám k neadaptabilnímu zvířeti chladně, bez zájmu, jakoby nevšímavě. Pokud jde naopak o vysloveně komunikativního psa, pak ho co chvíli chválím a odměňuji.
9. Po příchodu domů psa pochválím, dám mu vodu a nažrat. (Většinou první den nechce.)
10.Spím se psem v jedné místnosti a pokud to jde, tak s ním čile komunikuji.
11.Další den procházím okolí, aby pes znal dobře cestu zpět. Vyhledávám s dobře zajištěným psem rušivé prostředí.
12.Psa často přivazuji, opouštím a po návratu psa chválím a odměňuji. ( Při opouštění psa se skrývám za překážku ale samozřejmě ho mám pod kontrolou.)
13.V okamžiku, kdy poznám, že mě pes rozlišuje, začnu jej jásavě vítat a krátce hladit. (Obojí nepřeháním.)
14.Nikdy se nad psa neskláním a nekladu mu ruku shora na hlavu. Lépe je si sednout na zem a ruku dávat při hlazení zespod na hruď a pod bradu. Toto pravidlo je důležité zvláště u nebezpečných psů. Stavění se nad psa a pokládání ruky shora může vyvolat agresivní odezvu.
15.Pes musí poznat, že mu od nás nikdy nehrozí nebezpečí.
16.Pes musí mít zajištěnu práci a již od prvních dnů vytížení, třeba jen chůzi na vodítku.

Jakmile máme seznámení za sebou a pes již radostně přibíhá pro piškot či k misce, nemáme ještě vyhráno. Prostředí je psovi dosud cizí a stále probíhá fáze seznamování. První tři dny jsou na programu vycházky, zvykání a na dopravní prostředky, prostě časté změny, aby měl klid až doma v pelíšku. Problém může nastat po 6 až 10 dnech, kdy si pes již zvykl a začne se chovat jako doma. Tady by mohlo hrozit nebezpečí, zvláště pokud nám jeho majitelé něco zatajili. Proto doporučuji "kout železo ..." a již od čtvrtého dne pobytu cvičit důsledně poslušnost.
Cviky poslušnosti učte kontrastní metodou (přinucení a následná odměna). Tím přivykáme ještě nejistého psa na různá omezení. Psa pozorně sledujeme a při příznacích nevole (strnulost, oči apod.) cvičení ihned přerušíme a začneme lákat psa na maso. Hru a delší azlení vypouštíme. Hra je pro psa přirozeným kolbištěm pro ověření dominance. Zde je velké riziko pokousání.
Závěrem bych chtěl říct, že skutečné nebezpečí od psa při jeho příchodu do nového prostředí hrozí jen od opravdu nebezpečných psů. 99% psů je v podstatě hodných a bezpečných.

Nyní rada jak postupovat, máme-li již jednoho psa doma.
1. Zpočátku (první den) držte psy odděleně s košíky nasazenými. Účelem je, aby nový pes získal co nejvíce pachových vjemů v novém prostředí a sám nasákl domácím pachem.
2. Psy venčete spolu na neutrálním území, kde to ani jeden nezná. Zprvu nováčka ve smečce vodíme na vodítku.
3. Pokud nejsou psi na košík zvyklí, tím lépe. Mají dost starostí s košem, který odvádí jejich pozornost od soka. Nehrozí úraz ani nebezpečí, že by následně mohli na sebe zanevřít.
4. Střídavě budeme jednoho z psů uvazovat ke stromu a s druhým si zatím hrajeme a dáváme mu lákavé odměny. Po chvíli psy vystřídáme.
5. Pokud kterýkoliv z psů nezvládá dostatečně přivolání, budeme ho vypouštět s dlouhým vodítkem, které potáhne za sebou.
6. Jakékoli rvačce ve smečce se budeme snažit předcházet. Pokud přece jen dojde k napadení, okamžitě jej přerušíme zakazovacím povelem: "Ne!" ("Fuj!") a trhneme vodítkem. Psovi ukážeme kde může běhat.
7. Psi zavíráme tak, aby byli v době odpočinku i krmení oddělení.
8. Každému psu schází jeho druhový protějšek, takže dříve či později si na psího partnera zvykne.
9. Pokud jeden pes vrtí ocasem, zhodnoťte situaci a pokud druhý nemá snahu napadat na chvíli oba pusťte.
10. Zpočátku dělejte oběma psům chvilku vzájemné volnosti vzácnou.
11. Svému starému psu ukažte, že nemá důvod žárlit, že je Váš.
12.U psů žijících v kotcích na seznámení nespěchejte. Umožněte jim, ať mají dostatek času se vzájemně pozorovat.

Kdysi dávno, když jsem začínal cvičit cizí psy jako živnostník, volala mi jedna paní z Brna. Chtěla mi svěřit svého dalmatina, se slovy, že jde o moc inteligentního psa. Přiznávám, že jsem se jen "pod vousy" nevěřícně zasmál. Jsem zvyklý na jednání majitelů a každý má jedinečného někdy i geniálního psa. Když pak psa dovezli, myslela si má žena, že má poruchu vidění. Šlo totiž o dalmatina s hnědými fleky. Jen co jsem Bena lépe poznal musel jem se jeho majitelce v duchu omluvit. Ten pes byl skutečně mimořádně chytrý. Naučil se kde co a ještě po třech letech, když ho pánečci ke mně dovezl na dovolenou, dokázal reagovat na cviky a povely, které doma využívali.
Často se setkávám s tím co pes musí, co nesmí a co mu nesmíme dovolit. Každý z nás si musí rozvážit co od svého psa očekává a kam jej chce v dospělosti dovést. Jakmile máme ujasněny priority, závisí vše už jenom na nás. Jde o to, zda jsme důslední, přesní, zda se psem cvičíme a kolik času mu jsem schopni věnovat. Teprve, když jsme ochotni věnovat svému psů svůj čas, můžeme vždy s úspěchem uplatňovat povely či přerušení nežádoucí činnosti.

Mnoho úspěchů Vám, Dalmatin klubu i všem kteří smýšlí jako Vy posílá

Ivo Eichler
RÁMO - výcvik psů

Děkuji panu Eichlerovi za jeho dopis.

Zuzana Hejtíková
Chovatelská stanice "Petrovický vítr"

Klubový zpravodaj 3/2001

Podmínky pro získání Klubového šampiona mladých a Klubového šampiona