Klubový zpravodaj 2/2000-1/2001

Zpráva kontrolní a revizní komise dalmatin klubu ČR (do 31.10.1999)

1. Zpráva o stavu účetnictví DK ČR.
   Hospodaření DK bylo kontrolováno dle výpisů z účtu dne 31.5.1999, provedla je tehdejší předsedkyně KRK DK ČR paní Zuzana Hejtíková. Přehled o položkách v účetnictví zpracovala paní ing. Daniela Fotrová, která vykonávala funkci ekonoma DK ČR. (Do přehledu je možno nahlédnout u ekonoma kluku.)
2. Zpráva o fungování matriky DK ČR.
   Funkce matrikáře byla převedena na ing. Danielu Fotrovou, která vykonává i funkci ekonoma klubu. V rámci usnadnění a zjednodušení vedení databáze o stávajících členech, nových členech a platbách členských příspěvků. Na KRK DK ČR již přestaly docházet stížnosti od členů DK ČR na práci matrikáře klubu.
3. Případ utraceného dalmatina “Merlin z Lejanců” od chovatele pana Jančíka.
   Jednalo se o psa trpícího silnou demodekózou - podrobně bylo informováno o tomto případu na KS DK ČR dne 29.11.1998. Chovatel p. Jančík navrátil pořizovací cenu štěněte a zaslal omluvný dopis. KRK neměla možnost provést kontrolu chovných podmínek, protože chovatel p. Jančík není členem DK ČR. KRK navrhuje provést kontrolu chovných podmínek před budoucím plánovaným vrhem štěňat dalmatinů, pokud by se chovatel p. Jančík stal do té doby členem DK ČR. Po výsledku chovných podmínek bude případně příslušným poradcem chovu vydán krycí list.
4. Vrh štěňat zapsaných na chovatelskou stanici “Od Chlpíků” chovatelky p. S. Chlpíkové.
   5.7.1999 se narodila štěňata dalmatinů po otci Ell Fulnecké zátiší a matce Chanell od Chlpíků, která byla zapsána na chovatelskou stanici “od Chlpíků”. Nedopatřením ze strany plemenné knihy byly těmto štěňatům vydány rodokmeny i když má paní S. Chlpíková pozastavenu chovatelskou činnost od 29.11.1997 z důvodů špatných chovatelských podmínek. (Do dokumentů a korespondence k tomuto případu je možno nahlédnout.) KRK DK ČR žádá o vyřešení této situace kompetentní orgán DK ČR.
5. Zpráva o Klubové a Speciální výstavě.
   V roce 1999 byly s úspěchem uspořádány obě tyto výstavy.
6. Zpráva o svodech a bonitacích.
   V roce 1999 bylo uspořádáno dostatečné množství svodů a bonitací dle požadavků regionů.
7. Zpráva o chovatelské činnosti.
   Chovatelská činnost byla řízena a kontrolována chovatelským kolegiem pod vedením hlavní poradkyně chovu MUDr. Radany Zachové.

Roman Čech
Předseda KRK DK ČR

Zpráva  z výborové schůze DALMATIN klubu ČR

Historický vývoj dalmatina

“Dalmatin” nebo “dalmatinec”?
Na tuto otázku odpověděl Ústav pro jazyk český, ČSAV, takto: “Plemeno psů, o které Vám jde, označuje Naučný slovník zemědělský I (1966) názvem dalmatin. I když z hlediska slovotvorného by byl možný i název dalmatinec, doporučujeme Vám, abyste se přidrželi vžitého a užívaného názvu dalmatin. Výhodou tohoto tvaru je, že v mluveném projevu se nemůže projevovat homonymie názvu pro plemeno psa s pojmenováním obyvatele Dalmácie.”

Tedy DALMATIN.

Ing. Jan Findejs

Třicet let chovu dalmatinů v ČR

Vyhledala z archivu DK
Z. /Hejníková/

Hluchý! No a? Sport s hluchým dalmatinem

Také hluší psi jsou výkonní!
U kynologického oddílu St. Wendel existuje družstvo zabývající se turnajovým sportem a družstvo věnující se agility. Hned nám bylo jasné, že naším sportem bude agility. Na parkurech se lze dorozumívat se psem řečí těla a gesty rukou. Trenér Roland Degler si s námi dal spoustu práce a jsem si jista, že bez něj bych to nikdy nedokázala. Také on se musel naučit myslet jinak a jinak také uspořádat náš trénink, protože s hluchým psem zatím neměl žádné zkušenosti. Ale s pomocí týmu agility kynologického oddílu St. Wendel jsme to dokázali. Ti mne neustále povzbuzovali a mohli jsme s nimi vždy počítat.
Na podzim roku 1997 jsme složili zkoušku psa-průvodce a začali startovat v turnajích agility. Z počátku jsme byli velmi často diskvalifikováni, ale to byla jen moje vina. Chybné gesto ruky, chyba v řeči těla a moje Sára vystřelila přes nesprávnou překážku nebo špatným směrem. To nejkrásnější bylo pro mne na agility to, že jsme společně se Sárou srostly v jeden tým a že se můj pes vyvíjel velmi pozitivně.
Později jsem se seznámila s Helenou Weidschacherovou z Vídně a Manuelou Nassekovou z Breitenwaidy v Rakousku. Paní Weidschacherová, jež je dnes mojí dobrou přítelkyní a sama vede v soutěžích agility hluchého dalmatina, mne vždy posilovala v tom, abych pokračovala, protože i hluší psi jsou výkonní. Dokázala mi dát řadu vynikajících tipů a podnětů. Byla jsem tímto sportem tak nadšena, že jsem sama složila trenérské zkoušky. Také jsem se zatím stala držitelkou osvědčení odborného znalce v tomto oboru. Především jsem hrdá na to, že dnes vedu družstvo agility kynologickém oddílu St. Wendel. Vím, že se svojí Sárou se nikdy nedostanu mezi první, ale to pro mne rozhodně není to nejdůležitější. Skutečně důležité je, že obě tvoříme jeden tým a že to obě víme.

Převzato ze “ Svět psů 11/2000”

Socializace

Hledání lidí se stejnými zájmy
Negativním důsledkem časného oddělení od matky je ovšem to, že štěně může jen podmíněně nastudovat způsoby chování vůči jiným psům. Najednou je středem jeho života člověk, a ten se chová zcela jinak než sourozenci z vrhu nebo dospělí psi. Proto je nesmírně důležité umožnit štěněti kontakt s jinými psy. Pokud jsou v domě další psi, samozřejmě to usnadní situaci. Je-li jediným psem naše štěně, měli bychom hledat řešení, které by dospívajícímu čtvernožci umožnilo poznávat chování ostatních psů. Možná mají sousedé nebo přátelé také štěně a budou souhlasit se společnými štěněcími hrami. Pokud v okruhu známých žádného majitele štěněte nemáme, může nám při hledání lidí se stejnými zájmy pomoci inzerát v novinách. I veterináři, organizace na ochranu zvířat, zvířecí útulky a psí cvičiště jsou vhodnými místy, kde mohou majitelé štěňat zpravidla najít potřebnou pomoc.

Formovací hrací dny
Pojem formovacích hracích dnů vyvinul již koncem 70. Let Heinz Weidt. I Dina Berlowitzová se zasloužila o tuto oblast a přispěla k k prevenci povahových nedostatků u psů. Princip formovacích hracích dní je založen na ovlivňování vývojových procesů, které u štěňat probíhají věku osmi až šestnácti týdnů, formou hry. Tato raná fáze dozrávání je nesmírně důležitá pro pozdější vývoj psa. Příčiny tvrdošíjných povahových nedostatků totiž nezřídka tkví již v prvních týdnech života. Vady, které nejsou odstraněny v tomto období, se dají později napravit jen velmi těžko.

Učení hrou
Hra s jinými psy a s přibližně stejně starými štěňaty umožňuje mladému psu sbírat zkušenosti s chováním jiných zvířat a zkoušet vlastní způsoby chování. T, co u legračních štěňat vypadá jako nezávazná hra, je ve skutečnosti nesmírně důležitý nácvik zásadních zkušeností, které ze psa činí sociálního tvora. Formovací hrací dny si získávají stále větší oblibu, a to je dobře: jednou až dvakrát týdně se majitelé psů setkávají a umožňují svým maximálně šestnáct týdnů starým štěňatům, aby si pohrála s jinými stejně starými štěňaty. Takové hraní může trvat klidně jednu až dvě hodiny. Nemělo by být ovšem prodlužováno, když se u štěněte projeví únava nebo nechuť k další hře. Setkání se zpravidla opakují přibližně osm týdnů.

Příprava na podněty z prostředí
Doporučuje se účast na kursech, v nichž je nanejvýš osm štěňat. To zajistí intenzivní péči o jednotlivé psy a zabrání zmatkům. Samostatné hry štěňat navzájem a hry s různými dvounožci patří k programu stejně jako zřízení pestrého herního prostoru, který konfrontuje mladé psy se stále novými podmínkami. Akustické podněty (rachotící plechovky, pleskající plachty atd.) poučnou nabídku doplňují. Cílem formovacích hracích dnů je rovněž položení základního kamene pro budoucí výchovu a vštípení štěněti, že musí bezpodmínečně uznávat autoritu člověka. Proto jsou štěňata, která příliš divočí, odkazována v rámci formovacích hracích dní do určitých mezí. To ovšem nesmí vyústit ve vojenský dril. Pro užitkové psy jsou ovšem na mnoha místech nabízeny specifické formovací hrací dny, které berou ohled na speciální požadavky, které budou později kladeny na záchranné, slepecké či lovecké psy.

Co patří k socializaci
Socializační fáze psa trvá od 2. do 14. (maximálně 16.) týdne života. Proto samozřejmě nestačí zajít jednou nebo dvakrát týdně na štěněcí hrací lekci a jinak ponechat mladého psa vlastnímu vývoji. Doma socializace pokračuje. Štěně se musí naučit dodržovat určitá pravidla, a proto nesmíme být v žádném případě nedůslední: co jsme psu jednou zakázali, je tabu nastálo. Toho se musí držet všechny osoby, které přijdou se štěnětem do styku. Malé děti a mladí psi by neměli být ponecháváni bez dozoru, jelikož děti mají se psy příliš málo zkušeností a mohou nadělat chyby, které negativně ovlivní další vývoj štěněte.

Uznávání autority
I když se vaše štěně v útlém věku osmi týdnů ještě radovalo z každého návštěvníka, začne se od 12. týdne života více fixovat na svou vztahovou osobu. Teď je důležité přesvědčit mladého psa, že jste vůdcem smečky. Štěně musí uznat vaši autoritu a nesmí protestovat, když mu například vezmete žvýkací kost nebo se dotknete jeho misky s krmením. Vrčení a nevraživost svědčí o nedostatečném respektu, a takové chování si v žádném případě nesmíte nechat líbit. Pokud skutečně dojde k takové konfrontaci, měli byste psa vážným hlasem pokárat (nekřičet!) a silně s ním potřást za kůži na zátylku. Chytání za kůži na zátylku pochází z přirozeného repertoáru chování vlků a psů a štěně ho pochopí. Je podstatně účinnější než hysterický křik nebo dokonce rány, jimž bychom se měli ve styku se psem obecně vyhýbat! Vůdce smečky vyžaduje bezpodmínečný respekt. On určuje, kdy se bude žrát, a rozhoduje o tom, kdy je namístě hra a kdy ne. Autorita je důležitá, ale nesmíme ji přehánět: pes musí mít samozřejmě i jistou svobodu a nesmí být v žádném případě degradován na tupý poslušný “stroj”. Přesto se musí naučit držet předepsaných pravidel.

Au! To bolí, to se nedělá!
K socializaci štěněte patří také pravidelné hry. Ty se někdy neobejdou bez bolesti, protože temperamentní psí děti občas zaryjí špičaté zoubky příliš hluboko do lidské ruky nebo prstů. Vzhledem ke skutečnosti, že pes v průběhu následujících měsíců nabývá na síle a velikosti, neměli bychom si takové nevázané hry nechat líbit. Pokud se nám špičky zubů zaryjí příliš silně do těla, je namístě tato reakce: hlasitě zvoláme “Au! Au!” a pisklavým hlasem napodobíme štěně, které by v takové situaci reagovalo podobně. To temperamentnímu psímu výrostkovi signalizuje, že nám ublížil. Časem se pes naučí, kde máte hranici bolesti.

Stesk po páníčkovi…
Štěňata jsou vždy ve středu zájmu. Nejraději bychom je brali všude s sebou, jen aby nemusela zůstat sama. Přesto je důležité navyknout psa včas na to, že bude muset nějaký čas zůstat doma sám. Občas se mohou vyskytnout situace, kdy nemůžeme svého čtvernožce vzít s sebou, a pak se musí smířit s tím, že nějakou dobu zůstane o samotě. Hlasitý štěkot, kňučení, vytí nebo ničení zařízení v bytě jsou reakce, které se bohužel vyskytují dosti často, když pes musí zůstat doma sám a není na to zvyklý. Abychom se vyhnuli těmto protestům, měli bychom štěně zvykat postupně na to, že jeho vztahová osoba někdy odejde z domu i bez něj. Poprvé bychom měli vyjít jen na několik minut za dveře a poslouchat, jestli pes nezačne protestovat. Pokud tomu tak je utišíme ho hlasitým “Ne!”, aniž bychom se ovšem hned vrátili zpátky do domu. Jinak si štěně bude myslet, že jeho štěkot vás přiměl k návratu. Příště by pak protestovalo ještě hlasitěji, aby vás přinutilo se vrátit. Minule to přece také vyšlo… Měli bychom se vrátit domů, teprve když bude štěně zticha. Jakmile přestane štěkat či výt, vejdeme a pochválíme ho. Postupem času se nepřítomnost bude prodlužovat. Tak si mladý pes pomalu zvykne na situaci, která v něm vyvolává strach, že ho vůdce smečky opustí. Ví teď, že se majitel dříve či později vrátí a věří, že bude jeho smečka zase brzy kompletní.

První rozkazy
Rozkazy sice patří k výchově psa a tu je třeba přísně oddělovat od socializace, ale přesto mohou socializační procesy štěněte značně usnadnit. Pes by se měl co nejdříve naučit slyšet na jméno a uposlechnout rozkaz “Ke mně!” Toho nejsnáze dosáhneme tak, že přilákáme štěně pamlskem nebo hračkou. Když poslechne a přijde k vám, dostane za odměnu pamlsek nebo smí odběhnout s hračkou. Také rozkazy “Sedni!”, “Místo!”, “Zůstaň!”, “K noze!” a “Dost!” se dají natrénovat už ve štěněcím věku. Měli bychom si ovšem dát pozor na to, abychom štěně nevystavovali příliš velkému drilu! Štěňata nesmíme přetěžovat a musíme s nimi jednat vždy přiměřeně jejich věku. Nic ovšem nehovoří proti tomu, abychom psovi hravou formou vštípili základy výchovy. To, co se štěně naučí v prvních týdnech života, si zapamatuje na celý život. To usnadní práci s ním v dospělosti, a navíc je to výborný základ pro to, aby se pes stal přizpůsobivým členem lidské společnosti.

Vyskakování
Špinavé psí tlapy na čisté košili, poškrábané džíny, šrámy na předloktí… Vyskakování je skutečný nešvar, který bychom měli vymýtit již ve štěněcím věku. Přitom bohužel musíme postupovat proti chování, k němuž má pes přirozené vlohy. Štěňata se totiž snaží na svého člověka vyskakovat, aby dosáhla k jeho obličeji. Chtějí nám olíznout koutek úst a tím dát najevo svou podřízenost. Ostatní psi toto gesto takto chápou a i vlci se takto chovají k výše postaveným zvířatům. Přesto bychom měli své štěně toto chování odvykat hned od počátku. Nejlépe uděláme, když budeme vyskakující štěně důsledně ignorovat. Když vyskakování nechá, vydatně ho pochválíme. Pokaždé, když na nás bude štěně skákat, se zachováme stejně. Štěně si všimne, že svým vyskakováním vůbec ničeho nedosáhne, a určitě toho brzy nechá.

Zvuky z prostředí
Hluk letadel, hučení vysavače a pronikavý zvonek u dveří mohou štěněti nahnat strach. Sice si poměrně rychle na nepříjemné zvuky zvykne, ale během života se budou občas vyskytovat chvíle, kdy psa překvapí neznámý zvuk. Kdo chce svého psa dostatečně vyzbrojit pro svět plný nepříjemných zvuků, měl by ho odmalička seznamovat s co největším množstvím zdrojů hluku. Pokud pes reaguje na určité zvuky bázlivě, musíme se snažit ho uklidnit a dodat mu sebedůvěru.

Bývalí pokusní a závodní psi
Majitelé bývalých pokusných psů by mohli vyprávět o tom, co to pro psa znamená, když nebyl navyknut na nejrůznější zvuky: zvonění telefonu, projíždějící auta, hlasatel v televizi, hudba z rádia… To vše je nové a neznámé. Citlivá zvířata reagují nesmírně bázlivě a někdy může trvat velmi dlouho, než si navyknou na normální každodenní ruch.
Majitelé chrtů, kteří se ujali bývalých závodních psů z USA, Irska nebo Španělska, ostatně hovoří o podobných zkušenostech: profesionální závodní psi jsou bohužel často drženi v izolovaných chovných stanicích, které smějí opustit pouze, když je čeká trénink nebo závod. I tito psi bohužel trpí narušeným vývojem. Nemají možnost seznámit se s každodenními podněty z prostředí a musí hodně dohánět, jakmile přijdou do soukromé domácnosti. Penzionovaní závodní psi (retired racers) vyžadují hodně trpělivosti a lásky, aby se vyvinuli v přátelské rodinné psy.

Optické podněty
V psím životě je třeba objevovat mnoho věcí: procházky po lese a loukách patří k životu čtvernožce stejně jako výlety do města, kde jsou chodníky, spousta lidí a projíždějící auta. Současný pes musí být nesmírně přizpůsobivý. Denně je konfrontován s optickými podněty, které by pro každého vlka představovaly hroznou zkušenost. Čím dříve začneme brát psa na dobrodružné výlety, tím lépe. (Samozřejmě by výlet měl být přizpůsoben tělesné kondici psa. Během růstové fáze se musíme v každém případě vyhnout přetěžování psa.) Seznamujte svého psa s co největším množstvím optických vjemů, ať ve volné přírodě, velkoměstě, nebo u blízkého rybníka. Pro nezkušeného psa je každý výlet poučný a plný úžasných objevů. Cyklisté, běžci, bruslaři na inlinech, stáda ovcí, třepotavé stuhy, pestré plastové plachty, auta, dětské kočárky… s tím vším a s mnoha dalšími věcmi by se pes měl seznámit. Časné navykání na optické podněty posiluje nervovou soustavu psa. Samozřejmě není možné konfrontovat ho se všemi podněty: vždycky se může stát, že se se psem dostaneme do situace, která není běžná a která bude znamenat pro čtvernožce zkoušku. Ale jedno je jisté: když bude pes od počátku dobře trénovaný, zachová si i v neobvyklých situacích pevné nervy a neztratí hlavu tak rychle jako nejistý pes, kterému chybí potřebné zkušenosti.

Vztah k jiným zvířatům
Psi jsou sociální tvorové. V zásadě také nic nehovoří proti jejich chovu společně s jinými domácími zvířaty. Naopak, většina psů má z přítomnosti jiných zvířat radost a pěstuje s nimi dokonce velmi intenzivní kontakty. Existují četné příklady pestrých rodinných společenství, kde spolu všemožná zvířata velmi dobře vycházejí. Samozřejmě je optimální, když do stávajícího společenství zvířat přijde pes již ve štěněcím věku. Naučí se vycházet s ostatními zvířaty a poměrně rychle se integruje. U dospělých psů, kteří nejsou zvyklí na jiná zvířata, může být sžívání trochu obtížnější a někdy dokonce nemožné. Měli bychom si vždy uvědomit, že starousedlá domácí zvířata mají i svá práva. Nebylo by fér zvrátit jejich návyky vynucenou integrací nového zvířete. Naštěstí si mnoho psů bezvadně rozumí s kočkami. Morčaty, králíky, ptáky i jinými zvířaty. V počátečním období bychom ovšem neměli zvířata nechávat bez dozoru, abychom zabránili nepříjemnostem. Pokud se nepodaří harmonicky sjednotit všechna domácí zvířata, musíme je bohužel oddělit. Nebezpečných experimentů bychom se měli v zájmu všech členů rodiny vyvarovat. Kontakt s jinými zvířaty je důležitou součástí socializace. I ten, kdo nemá další domácí zvířata, udělá dobře, když svého psa včas navykne na styk s jinými zvířaty.

Dobře socializovaný člen společnosti
Psi, kteří jsou dobře socializováni, se zpravidla vyvinou v povahově silné a sebevědomé průvodce člověka. Je pro ně poměrně snadné navyknout si na nové situace. Ani výjimečné situace je hned tak nevyvedou z klidu. Ve styku s cizími lidmi a jinými zvířaty se pečlivě socializovaní psi osvědčují jako otevření a zvladatelní. Jsou ochotní navazovat kontakty, a dokonce se dovedou spřátelit s tvory, kteří nepatří k užšímu okruhu vlastní rodiny. Když rozpoznáme důležitost socializace a budeme dbát na to, aby náš pes nepromeškal žádné důležité vývojové fáze, přispějeme významným způsobem k výchově skutečně společenského psa, který bude nám i našemu okolí dělat radost. Socializace a samozřejmě i důsledná výchova čtvernožce jsou nejlepšími předpoklady pro výchovu poslušného a spokojeného psa.

Jak pes hledá cestu domů?

Orientační schopnosti psa
Jak ve vědecké, tak i v kynologické literatuře jsou charakteristickým způsobem podávány zprávy o plánovitě založených pokusech zabývajících se zkoumáním orientačního problému u psa. Neptáme se po tom, jak se pes vrátil domů, jak se pes hledající cestu choval, volil-li přímou cestu, nebo zašel-li si. Také se neptáme ani po tom, zastavil-li se a zdržel-li se v nějakých staveních, lesích, u nějakých stohů nebo podobně.
Že otázka, jak se pes orientuje, musí být podrobena pečlivé zkoušce, bylo mně jasno již několik let. Prakticky jsem začal konat pokusy v září 1923 a svoje výsledky jsem uveřejnil v “Zeitschrift für Hundeforschung”.
Již před začátkem pokusů jsem si byl dobře vědom toho, že orientační pokusy se psy nemohou být prováděny toliko jedním pozorovatelem, a že k jejich provedení je zapotřebí mnohem složitějšího aparátu, a to jak školených průvodců psů, tak i dopravních prostředků a výzvědné i pozorovací služby. Musily být konány předběžné porady s majiteli psů, s četnictvem a s jinými osobami, které znaly psa, jehož orientační schopnost měla být zkoušena, znaly jeho chování k rodině, k cizím lidem, dětem a psům, které věděly, jaká je jeho příchylnost k domu a k nejbližšímu okolí, jako je například dvůr a podobně. Nejdříve bylo též nutno zjistit, jak dlouho je již pes u svého pána, toulá-li se vůbec, běhá-li rád v polích a honí-li, je-li kousavý, jak daleko a v jaké míře prošel okolí svého domova (sám, nebo se svým pánem), jak je zná a mnoho jiných věcí. Před pokusy byla dokonale všemi směry prozkoumána krajina, v níž byly konány.
Pokusný pes byl dán do dopravního koše pro psy a naložen na nákladní auto, s kterým se jelo křížem krážem k místu, na němž měl pes být vysazen, avšak vždy se, pokud to bylo možné, volila jiná cesta než ta, o níž jsme se domnívali, že by se pes po ní mohl vracet.
Sledování vysazeného psa vyžaduje největší pozornosti, neboť pes nesmí mít ani nejmenší dojem, že je sledován a musíme dbát toho, abychom ho při sledování nemýlili v cestě. Proto ještě před pokusem byly smluveny v zájmu neporušeného chodu některé podrobnosti, jako rychlost jízdy a rozdělení cyklistů, signály, jakož i práce spojek.

Pokusy s venkovským psem
K pokusům byli vybráni tři psi, pes samec, fena a kastrát. Bylo vykonáno devět pokusů. Dva z nich byli čistokrevní němečtí ovčáci, pes a kastrát byli selští psi, fena byla z města. Pes Maxl pocházel z Puchheimu (mnichovský kraj) a byl vypuštěn v kraji, který se podstatně lišil od jeho domova. Puchheim leží v rovině na Ampru a místo vypuštění psa, Rinnerhof, je návrší oddělené lesem a pahorkem od stejnojmenné vesnice, kterou není vidět. V den pokusu byla obloha silně zamračena a rozhled byl značně omezen. Po dobu pokusu měl pes nápadný, bíle potažený obojek, na němž bylo zavěšeno kovové (hliníkové) pouzdro s hlášením. V něm byl lístek s udáním jména a místa majitele psa, okresní četnická stanice a její telefonní číslo a označení psa jako pokusného zvířete. Pes nesměl ani při přípravných pracích, tím méně při vlastním pokusu být účastníky volán svým jménem. Doprovázejícím cyklistům bylo jméno psa vůbec zamlčeno. Účastníci se ke psu nechovali ani přátelsky, ani odmítavě, nýbrž úplně lhostejně. Také hlasitého mluvení jsme se v kraji, v němž se pokus konal, úplně vyvarovali a i potichu jsme mluvili co nejméně.
Všichni pozorovatelé byli osvědčení průvodci psů a všechny jsem před pokusem podrobně poučil o jednotlivostech: pozor na držení těla psa, na polohu prutu (ohonu), je-li vzpřímený nebo svislý, pohybuje-li jím pes nebo ne, pozor na zdvižený nebo schýlený čenich, na stopy a větření i na to, jak po sobě zanechával památky (močení) a jak se stavěl k větru. Museli si dobře všímat a pozorovat jeho chování k silnicím a k jiným cestám, k železnicím (tedy ke kolejnicím), k automobilům, k povozům, k cyklistům, k ostatním lidem, jakož i k různým psům a jiným zvířatům, která pes na své cestě potkával.
Jsme u cíle. Koš se psem byl otevřen v 9 hodin 35 minut. Plaše a nedůvěřivě opouští náš pes, který jel poprvé autem košík. Jeho oko těká po obzoru a po různých předmětech krajiny, která je mu úplně neznámá a přechodně se obrátí svým pohledem směrem k domovu. Zdá se, že se v něm něco odehrává. Bezpochyby se seznamuje se svým okolím, mění na návrší různě svá stanoviště. Naše přítomnost ho rovněž tak málo zajímá, jako štěkot psů ze sousedního dvora. Jeho počínání a jeho výraz v okamžiku, kdy byl vysazen, se spíše podobají výrazu a chování divokého, než domácího psa. Bezděčně se domníváme, že máme před sebou volně žijící a orientující se šelmu. Postupně mizí jeho nerozhodnost. Konečně se pozvolna koncentruje na směr k Puchheimu, který, jak jsme poznamenali, nemůže vidět, a ocitá se přímo proti lesu a proti svému domovu. V 10 hodin 5 minut, tedy půl hodiny po svém vysazení, se dává na pochod. Jak je patrno z plánu a z protokolů, vyhnul se Maxl všem lesům, mimo malý lesík, do něhož se uchýlil před autem, které přijíždělo proti němu. Jeho snahou bylo, aby se vyhnul všem vozidlům. Rovněž tak se choval k dvorům a k vesnicím. Bylo-li to možné, obešel je. Když se v předposlední vesnici dostal na státní silnici, kterou již znal, rychle utíkal se zdviženým prutem k Puchheimu, kam přiběhl v 11 hodin 13 minut. (V 9 hodin 35 minut byl vysazen, pokus trval 1 hodinu 38 minut, běžel 1 hodinu a 8 minut.)
Nyní jsem se ptal, jak se Maxl zachová při opakování pokusu? Vzpomene si ještě na cestu, kterou již jednou běžel? To se nedá říci napřed, a proto jsem ho nechal po 18 dnech běžet ještě jednou. Tentokrát byl k témuž místu, z něhož měl vyjít, dopraven částečně jinou cestou. Potřeboval-li po prvé 30 minut, než se rozhodl a opustil místo, na němž byl vysazen, stačilo mu tentokrát již jen 5 minut. Na zakresleném plánu bylo vidět, že běžel hlavní část své zpáteční cesty téměř přesně týmiž místy jako při prvním pokusu, takže tu máme skutečně co dělat s pokusem o tom, jak působí paměť a vzpomínka. V jednom úseku si také cestu značně zkrátil. Celkem běžel tentokrát Maxl jen 43 minut proti 68 minutám při prvém pokusu.
S Maxlem byl vykonán ještě třetí pokus. Majitel se totiž přestěhoval a vzal psa s sebou. Nový dvorec byl od Puchheimu vzdálen 4 kilometry na severovýchod. Když se stěhovali, byla veliká chumelenice a pes k novému bydlišti přiběhl za vozem. Odtud se již do Puchheimu nikdy nevrátil.
Mezi druhým a třetím pokusem uplynulo šest měsíců. Nyní bylo nutno zjistil, zachoval-li si pes vůbec nějakou vzpomínku na druhý pokus, nebo půjde-li úplně novou cestou a ukáže-li příchylnost k domovu, nebo ke svému pánu. Tentokrát stál Maxl 35 minut v blízkosti Rinnerhofu, byl dosti nerozhodný, potom šel jako v obou předcházejících pokusech údolím, několikrát zaváhal a přijíždějícími různými vozidly byl přinucen uhnout do osady Geisenbrunnu, kde se zase orientoval a vydal se k určenému cíli zcela novou cestou. Vzpomínka se vynořila teprve tehdy, když přišel na jemu již dávno známou silnici, po níž šel k Puchheimu. Ačkoli ve stavení i na dvoře byli noví lidé, cítil se tu jako doma, navštívil byt, stáj a stodolu a viděl-li jít kolem někoho známého z vesnice, vrtěl ocasem. Jak je vidět, působila na něho i z tohoto hlediska značná síla vzpomínky.
Pádné důvody přiměly mne k tomu, že jsem vzal psa ještě jednou a vysadil ho mezi Puchheimem a jeho novým domovem Grobenzellem. Tentokrát neběžel již k Puchheimu, nýbrž přímo zpátky k novému domovu. Když byl od svého domova vzdálen 100 metrů, dal se do rychlého běhu a počal vrtět ocasem. Do dvora přiběhl v 10 hodin 58 minut a radostně skákal na všechny domácí lidi. Budiž ještě poznamenáno, že dům svého pána nemohl pes vidět ani ze své perspektivy, ani z vozu, poněvadž usedlost ležela na úbočí vysokého náspu železniční trati Mnichov - Augsburg, který ji úplně zakrýval. Při své zpětné cestě třetího pokusu vykonal pes úhrnem 12 kilometrů. Dráha, kterou vykonal vozem před pokusem, činila i se všemi zajížďkami, které jsem dříve stanovil na mapě, 18 kilometrů.
Třetí pokus od vysazení psa, to je od chvíle, kdy pes opustil koš, až do jeho příchodu do Puchheimu, trval 1 hodinu 47 minut, doba, po kterou pes běžel, činila 1 hodinu 12 minut. K tomu přijde ještě druhé vysazení psa, po němž běžel 18 minut trať dlouhou 3 až 4 kilometry. Na rozdíl od obou prvních pokusů byla u Maxla brzy po opuštění Rinnerhofu patrna jakási nejistota, jež se projevila tím, že zůstal stát na svahu. To, že musel opustit silnici způsobilo, že si zašel. Došel však až k posledním domům vesnice, kde se ještě jednou orientoval. Kdyby nebylo bývalo tohoto nuceného uchýlení od započatého směru cesty, snad by byl šel starou cestou. Nyní se musel dát cestou úplně novou a přece běžel týmž směrem, jako po prvé.
Tento třetí pokus je tedy částečně pokus o orientačních schopnostech psa, částečně pokus o schopnostech vybavování vzpomínek. Pes se znovu orientoval na konci posledních domů Geisenbrunnu, vzpomínkové obrazy se mohly vybavit nedaleko Unterpfaffenhofenu.
Je také možné, že se oba dva duševní procesy setkaly.
Bezděčně se ptáme, přispěly-li vůbec a v jaké míře čenich a oko, lépe čich a zrak, ke konečnému výsledku. Bylo nápadné, že Maxl vůbec nepoužil pro psa tak důležitého čichového smyslu. Na místě, na němž byl vysazen, vůbec neočichával silniční stromy, na nichž jistě volně pobíhající psi rinerhofského dvorce denně zanechávali po sobě památky (močení). Přemýšlíme-li o věci hlouběji, přijdeme k názoru, že pro činnost čenichu nebyla žádná podstatná příčina. Sledování nějaké stopy, ať lidské nebo zvířecí, nemá pro psa, který hledá cestu domů, žádného smyslu. Chtěl-li by nějakou stopou jít, dostal by se asi do nějaké slepé uličky a vzdal by se další námahy. Mimoto nebylo žádných stop, které by bedly do Puchheimu. Od větření, kterým pes začal svoji cestu, později upustil, poněvadž mu neposkytovalo žádné správným směrem vedoucí opěrné body.
V těchto případech není aktivita oka v žádném vztahu k čichovému smyslu. Je jisté, že pes zrakem poznává silnice, cesty, vozidla, obydlí, lidi a zvířata. Tyto postřehy mu pomáhají určovat cestu. Proto náš pes vždycky odbočil s cesty, jakmile potkal nějaký povoz nebo člověka. Ale přes to mu oko nic nepovídá o hlavní a podstatné věci, nepomáhá mu při určování směru. Musí zde přes všechno být a spolupůsobit smysl s jinou funkcí, na němž spočívá a od něhož je závislá skutečnost, že pes najde cestu domů.

Pokusy s městským psem
V dalším pokusu měla být zkoušena orientační schopnost městského psa, který byl vysazen na jemu docela neznámém místě v Mnichově. Byla to dva a půl roku stará fena ovčáckého psa Nora, která nebyla čistokrevná. Když ji její nynější pán dostal, bylo jí 14 dnů, po 4 měsících ji vedl do vnitřního města k ohlášení a podle hodnověrného udání majitelova, které bylo potvrzeno policejním komisařem, dostala se jen o málo dále, než bylo nejbližší okolí domu.
Město, zvláště pak velkoměsto, nelze z ulice nebo z náměstí přehlédnout. Leží-li, jako například Mnichov v rovině, jsou krajinné rozdíly málo nápadné a i kdyby byly, nedají se v žádném případě srovnat s krajinou, kterou při pokusech šel Maxl. Podle mého mínění působí vysazenému psu zúžení horizontu a značně jednotvárná ulice, tedy jakási uniformita domů, ještě větší nesnáze a těžkosti, než dosavadní krajiny, v nichž byly konány pokusy. Když Nora vyšla z koše, ocitla se na velikém náměstí (Johannisplatz v Bogenhausenu - bydlela blízko zoologické zahrady), z něhož se rozbíhaly ulice všemi směry. Ulice jsou buď rovné, nebo v nich v nepatrných vzdálenostech příčně jdoucí uzavřenými většími ulicemi je bráněno rozhledu, takže nejbližší okolí bylo oku psa značně úzce ohraničeno. Nora se při vysazení, ráno ve 4 hodiny 30 minut (28. 4. 1932), chovala velmi podobně jako Maxl, po 25 minut se orientovala hlavně směrem k domovu, potom se dala na pochod a šla správným směrem. Na Tassilově náměstí po hře se psem samcem se odchýlila od správného směru a dala se zcela jiným směrem. Po delší době se v ní však probudila touha po domově. Nyní se podrobně orientovala (mezitím byla ostatně ještě několikrát vyrušována jiným psem) přesně ve směru domova, přišla k místu ležícímu na pravém rameni Isaru, naproti němuž byl na druhém břehu dům jejího pána, a chtěla se vrhnout do studených vln. Maje starost o její život, dal jsem ji chytit a vysadil jsem ji ještě jednou nedaleko můstku, kde po krátké orientaci se zvedla a v několika minutách byla u svého pána.
Druhý pokus, který jsem s Norou konal po 40 dnech, nebyl naprosto nijak rušen jinými psy, neboť ještě spali. Nora prodlela podobně jako Maxl tentokráte jen 5 minut na náměstí, na němž byla vysazena, dala se týmž směrem jako při prvním pokusu až na Tassilovo náměstí, kde byla po prvé proti svému úmyslu odchýlena ze své cesty a běžela nejkratší cestou domů. Pokus tentokrát trval 38 minut proti 93 minutám prvého pokusu i se hrou se psy a zacházkami. Při prvém pokusu činila dráha 8,5 kilometru, při druhém 5 kilometrů.
Tři pokusy s 9 až 10 let starým kastrátem, který žil na dvorci stojícím o samotě, dopadly špatně.
Žádný ze psů neznal krajinu, ve které byly pokusy konány, každému zůstal skryt jejich domov tak, že jej nemohli vidět, žádný z nich nemohl mít dojem, že je sledován, nebo účastníky pokusu nějak vytlačován ze směru cesty, poněvadž pokusy byly provedeny velmi pečlivě.
Ukázalo se, že zrakový smysl (čich a sluch se zde vylučují) nestačí, aby byla nalezena záhadná cesta domů. Noře stály ve veliké blízkosti kulisy domů a úplně jí uzavíraly rozhled. Tam, kde se skutečně stalo, že se pes odchýlil od svého původního směru v jiný směr (Maxl i Nora), byla brzy zase po nové orientaci nastoupena cesta k domovu. Kastrát Lux běžel vždy opačným směrem. Co zabránilo oběma druhým psům, aby neběželi dále jako Lux, ocitli-li se v nesprávném směru?

Úvaha
Zde stojíme před záhadou neznámého smyslu, který bychom snad mohli označit jako absolutně orientační smysl. Takovou schopnost orientace najdeme u všech našich domácích zvířat, v prvé řadě u koně, ale také u kočky. U ptáků jako u zvířat, která nejsou připoutána k zemi, je tento smysl ještě mnohem výraznější. Připomínám případ onoho sokola stěhovavého, který letěl z Düsseldorfu do Jedlové, a především orientační schopnost stěhovavých ptáků. Dnes víme, že mladý stěhovavý pták, jako například slavík, kukačka, denní dravec a jiní, naleznou zcela sami a to ještě hned napoprvé cestu do severní, střední a ano, dokonce i do jižní Afriky. Záhadnost těchto pochodů spočívá v tom, že se najednou ptáci zvednou, odtáhnou a letí správnou cestou. To také dokazují velkorysé pokusy prof. J. Thienemanse s mladými pokusnými čápy, kteří “ bez jakéhokoli vedení” odtáhli z Rossitta k jihu nebo jihovýchodu, a to po každém vypuštění bez jakéhokoli zmateného létání sem a tam na jinou světovou stranu. Zdá se, že vše se děje podle určitého plánu, který je v čápech již hotový a pevný.

První pomoc

Vnější cizopasníci
A/ Blechy - jak už bylo řečeno, nejčastěji se vyskytují na pruhu kůže od hlavy až po kořen ocasu. Při opravdu masivní invazi sedí jednotlivé blechy na okrajích ušních boltců jako řetízek černých makových zrnek. Následkem četnějších bleších kousnutí vystupuje lymfa na povrch kůže, zasychá tam a činí pokožku hrbolatou a citlivou. Celé místo je pak možným ohniskem zánětu kůže. Blecha je také mezihostitelem nejběžnější tasemnice psí. Po jejím vykousnutí ze srsti a spolknutí psem se v jeho útrobách uvolní zárodek tasemnice a dozraje v dospělého parazita. Nutno ještě zdůraznit, že ne všechny blechy žijí trvale na povrchu psa. Další se skrývají ve škvírách psí boudy i v záhybech jeho pelíšku (živé tam vydrží bez potravy několik let). Akce zaměřená proti těmto cizopasníkům musí zahrnout rovněž asanaci zmíněných prostor. Zjištění jednotlivých blech nemusí být důvodem k většímu znepokojení a zásah proti nim můžeme odložit do návštěvy specializované prodejny či lékárny s veterinárním sortimentem. Účinných přípravků je veliké množství v nejrůznějších aplikačních formách od koupelí, postřiků, tablet, kapek na kůži až po obojky nasycenými antiparazitikem. Při masivním výskytu můžeme ve stavu nouze použít i obecné insekticidy typu Biolit nebo Actelic ve spreji, po zákroku psa několik minut podržet a pak vykoupat. Rozhodně by se neměl olízat, což platí i o Arpalitu v pětiprocentní koncentraci. U všech přípravků se pak vyplatí nejdříve přečíst návod a teprve potom jej použít. Pokud by se při experimentální aplikaci objevily u psa příznaky otravy - křeče, slinění, ztráta orientace, absence reakce zorniček - je okamžitá návštěva zvěrolékaře nezbytností. Pro změnu humánního lékaře navštíví rodiče robátka, které nejprve zcizilo a pak ožvýkalo protiblechový psí obojek.
B/ Vši a všenky jsou méně obvyklí parazité kůže, rovněž sající krev svého hostitele nebo se živící rohovitou vrstvou pokožky či výměškem mazových žlázek. Jejich přítomnost prozradí vajíčka nalepená na chlupech nebo samotný výskyt drobných bělavých cizopasníků, navzdory svému jménu poměrně hbitých. Na likvidaci se užívají stejné přípravky jako v případě blech, ostříhanou srst s vajíčky je záhodno spálit.
C/ Klíšťata, jichž žije v naší přírodě několik druhů. Zpravidla je nalezneme už přisátá, se sacím ústrojím hluboko zabořeným do psí kůže. Klíště nejprve zahubíme dezinfekčním prostředkem, alkoholem, olejem, a poté ho odstraníme točivým pohybem pinzetou, verzatilkou (do čelistí na přidržení tuhy klíště přichytneme) nebo prsty. Po odstranění parazita vydezinfikujeme postižené místo, nástroj i ruku - klíšťata totiž mohou přenášet boreliózu, infekční rovněž pro člověka. Stejně postupujeme, přetrhne-li se klíště a hlavička zůstane vězet v kůži. Organismus psa si zpravidla s tímto cizím tělesem bez následků poradí. Uvedené místečko jen několikrát zkontrolujeme, abychom zjistili nedochází-li k lokálnímu zánětu. Vhodné je prohlédnout psa po každém výletu do přírody a žije-li trvale na zahradě, pak raději každý den.
D/Svrab, postihující především místa s jemnou kůží. Ta nejprve zčervenají a svědí, později vyhlížejí jako osypaná otrubami. Nejnebezpečnější je už zmíněná demodikóza, při níž je povrch zhrublé kůže promísen zaschlými kapkami hnisu i krve. Zjištění uvedených změn si vyžádá neprodlenou návštěvu veterinární ordinace.
E/Sametky, drobní roztoči žijící na vegetaci, z níž přelézají na psa a usazují se také na místech s jemnou pokožkou. Na ní se jeví jako oranžovočervené body, shlukující se do svědivých ostrůvků. Jde o nemoc teplého období roku. Pomocí jsou stejná opatření jako při výskytu blech, případně improvizovaný zásah pomocí dezinficiencií, alkoholu nebo v nejhorším silné kolínské vody. Na psech se mohou příležitostně a přechodně vyskytovat další parazité, např. ptačí čmelíci.

Vnitřní cizopasníci
A/ Škrkavky jsou nejčastější cizopasní červi u psa, dlouzí 5-15 cm, kruhové průřezu těla, na obou koncích zašpičatělí, barvy bělavé až světle růžové. Jsou-li čerstvě vykáleny nebo při silnější invazi vyzvraceny, slabě se pohybují. Vývoj škrkavek je poměrně složitý a není od věci si ho popsat. Samička škrkavky vypuzuje silnostěnná, dobře chráněná vajíčka, která vydrží v půdě až několik let. Po pozření teplokrevným živočichem, jímž může být i člověk, se z nich v jeho střevě líhnou drobné larvičky, které cestují po těle svého hostitele. U člověka během tohoto putování odumřou a zapouzdří se, u psa se dostanou až do plic, jsou vykašlány, opět polknuty a v zaživadlech dozrají v dospělce. Organismu zvířete tedy škodí jak larvální stadium, tak dospělí červi. Navíc se putující larvičky mohou dostat i do plodu v děloze a čerstvě narozené štěně je tak nakaženo, aniž by ještě snědlo cokoli jiného než mateřské mléko. U mláďat je také invaze nejnebezpečnější a veliké, jakoby nafouklé bříško vždy signalizuje nebezpečí škrkavek. Štěňata by měla být ve věku tří týdnů odčervena bez ohledu na to, zda jsme u feny škrkavky viděli či nikoli. V době odstavu je pak záhodno odčervení opakovat a nezaškodí v této praxi pokračovat každého půl roku, minimálně však každý rok. Účinných preparátů je dostatek včetně takových, které mají kombinovaný účinek i proti plochým červům (tasemnicím). Zjistí-li chovatel škrkavku v trusu svého psa, postačí odčervení po nejbližší návštěvě lékárny či zvěrolékaře. Pokud pes škrkavku vyzvrací, pak by návštěva lékárny neměla být příliš dlouho odkládána a vyjde-li červ z jakéhokoli konce malého štěněte, je rychlé odčervení nezbytností, neboť klubko škrkavek může ucpat zaživadla.
B/ Tasemnice jsou ploší červi s článkovaným tělem nejrůznější velikosti od několika milimetrů až po metry. Mají složitý vývoj přes mezihostitele, jímž může být i člověk. Z organizmu psa jako definitivního hostitele se ven dostane zpravidla poslední článek tasemnice, naplněný zralými vajíčky. U nejběžnější tasemnice psí je tento článek nalepený na srsti v okolí konečníku a vyhlíží jako okurkové zrno. Ve vnějším prostředí článek praskne a vajíčky se nakazí mezihostitel. Kdekoli v jeho těle se utvoří měchýřek, obsahující hlavičku budoucí tasemnice (boubel). Pro člověka jako mezihostitele je velmi nebezpečná tasemnice zvaná měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), naštěstí dosti vzácná, jejíž měchýřky jsou veliké a ukrývají zárodky více tasemnic. Mohou se utvořit např. v játrech, plicích nebo i v mozku Pokud pes pozře mezihostitele (v případě člověka je to v našich krajích bohudík vyloučené), měchýřek se v jeho zaživadlech rozpustí a vyroste dospělá tasemnice, která kromě zraňování střeva a ubírání živin škodí i vylučovanými toxiny. Schéma odčervení je stejné jako u škrkavek. Parazitovat mohou i další cizopasní červi, jako jsou tenkohlavci či měchovci. Invaze se zpravidla prokáže jen mikroskopií trusu. Podávají se stejné léky jako při invazi škrkavek.
C/ Kokcidie jsou mikroskopičtí původci, způsobující u štěňat úporné průjmy. Dají se prokázat pouze mikroskopickým vyšetřením, po němž v kladném případě následuje podání speciálního léčiva. Intimností ze života parazitů jsme se dotkli hlouběji úmyslně, neboť z nich vyplývají některá další opatření:
- trus psů musí být pravidelně odstraňován. Každoročně by měl být asanován měkký povrch kotců či výběhů
- psi by se neměli pohybovat na místech určených k produkci potravin, konzumovaných za syrova, např. zeleniny (pochopitelně i tak je důkladné omytí samozřejmostí)
- člověk by neměl být se psem nepřiměřeně důvěrný, například líbat ho na čenich nebo dovolit mu používat vlastní talíř
- pes nesmí pokud možno požírat ulovené nebo nalezené hlodavce včetně vnitřností domácích králíků, na nichž velice často bývají průsvitné měchýřky naplněné tekutinou a obsahující bělavou tečku. Jde o boubele tasemnice hráškové. Pes by rovněž neměl jíst maso zvířat, která neprošla po porážce veterinární kontrolou.
Odblešování bylo již vzpomenuto.

MVDr. Petr Skalka

Zánět vnějšího zvukovodu /otitis externa/

Výživa stárnoucích psů

Proces stárnutí
Lidé se odnepaměti zabývali otázkami stárnutí. Kromě náboženských vědeckých nebo jiných zájmů se v této problematice promítá i jejich přání moci pozitivně ovlivňovat průměrný věk. Přes pozoruhodné úspěchy všech odvětví medicíny se maximální dosahovaný věk ve srovnání s maximálním věkem před několika tisíci let nijak nezvětšil (biblický věk), průměrný věk však prokazatelně podstatně vzrostl. Tento úspěch se týká nejen lidí, ale obecně všech živých tvorů, jimž prospívá lepší stav znalostí a vědomostí osob, jež o ně pečují - jde například o zvířata v zoologických zahradách, jež v péči člověka žijí v průměru déle než jejich volně žijící příbuzní, nebo například o psa, o němž jsme se již zmiňovali. Důležitým přínosem k dlouhověkosti zvířat jsou v první řadě lepší znalosti, možnosti diagnostiky, prevence a terapie onemocnění a výživa orientovaná podle skutečných potřeb jedince, například hotová krmiva Pedigree.
Jinými slovy to znamená, že lze problém stárnutí rozdělit do dvou dílčích otázek:
- ujasnění souvislostí procesu stárnutí, aby bylo možné podniknout vhodné kroky, jež by tyto procesy ovlivnily
- ovlivnění onemocnění nebo podmínek, jež vedou k předčasnému stárnutí, nebo dokonce k zastavení životních funkcí organismu
Z nejrůznějších důvodů nemůžeme na uvedené otázky pohlížet zcela izolovaně. Celá řada onemocnění se totiž vyskytuje především s rostoucím věkem (například onemocnění ledvin a srdce), což znamená, že u nich nelze vyloučit souvislost s procesem stárnutí. Znalosti procesů stárnutí jsou navíc jen velmi útržkovité. Existují různé teorie, jež spočívají v popisech jednotlivých pozorování, skutečné souvislosti však zůstávají i nadále nevysvětlené. V poslední době se však díky novým metodám buněčné a molekulární biologie podařilo osvětlit některé podstatné aspekty stárnutí. Proces stárnutí si proto můžeme představit následovně: S rostoucím věkem postupně ochabuje funkčnost systémů orgánů nebo buněk. Tkáně, jež se staly nefunkčními se nahrazují jen pomalu, nebo vůbec ne. To platí v zásadě pro všechny orgány. Ztráta funkčnosti však probíhá časově velmi rozličně a je možné, že je také geneticky (dědičně) podmíněna.
Ledviny psa vykazují od šestého týdne věku příznivý vztah mezi hmotností orgánů a jejich funkceschopností. Jejich výkonnost je nejvyšší kolem dvanáctého týdne věku psa a v rozkvětu života psa jejich funkce rapidně klesá. Podobnému procesu podléhá také imunitní systém, který tvoří vlastní obranu organismu před vnějšími infekcemi. Výsledkem je snížená obrana proti původcům nemocí a snížená schopnost rozpoznávat chybně se vyvíjející buňky těla, jež jinak nedotčený imunitní systém spolehlivě a včas rozpoznává. Následkem je například zvýšené riziko vzniku nádorů. Je zřejmé, že rozhodující význam pro proces stárnutí organismu má právě ochabující vlastní obrana organismu před chorobami.
Celkový vzhled stárnoucího psa zahrnuje kromě známých a snadno pozorovatelných příznaků (šedivění, zhoršení funkce zraku, snížený temperament také méně viditelné problémy s funkčností jednotlivých orgánů a smyslů, jež jsou uvedeny ve stručném přehledu v tabulce 1. Procesem stárnutí jsou tak postiženy všechny systémy orgánů. Obecně můžeme vycházet z toho, že psi od sedmého roku věku výrazně stárnou, což znamená, že je třeba například krmení uzpůsobit tak, aby vyhovovalo jejich potřebám, jež jsou jiné než u mladých nebo dospělých psů. Při průměrném věku, jehož psi dosahují (zhruba 12 až 13 let, maximální známý věk psa je 27 let), to znamená, že psy během posledních pěti let jejich života musíme pokládat za staré. V rámci populace psů se však vyskytují různé rozdíly v projevech procesu stárnutí i v průměrném věku, jehož psi dosahují. Tyto rozdíly jsou zřejmě závislé na velikosti a plemeni psa: středně velcí psi žijí v průměru déle než trpasličí nebo obrovská plemena. Kastrovaní psi žijí podle některých pozorování o něco déle než psi nekastrovaní. Další vlivy na věk psů nese životní prostředí, podmínky držení a výživy psů.

Srdeční choroby starých psů
V tzv. západní civilizaci jsou choroby srdce a cév nejčastější příčinou úmrtí lidí. Z toho důvodu jsou velmi obávané a pojmy jako infarkt myokardu či arterioskleróza jsou dobře známé i laické veřejnosti. Ani psům se choroby srdce nevyhýbají, ale výše jmenované dvě choroby nejsou pro psy klinicky významné. I přesto je známo, že asi třetina psů starých 13 let má již rozvinutý některý z typů srdečního poškození.
Mezi běžné choroby srdce u geriatrických psů patří:
- chronická degenerativní choroba chlopní (endokardióza)
- dilatační kardiomyopatie
- poruchy srdečního rytmu
Hlavním rysem stárnoucího srdce psího kamaráda je jeho snížená rezervní kapacita, tzn. Menší schopnost vyrovnávat se se zátěžovými situacemi. Toto snížení je dáno nejen primárními chorobami srdce, ale i fyziologickými procesy, jež stárnutí srdci přináší. Dnes víme, že ve stárnoucím psím srdečním svalu ukládají některé nežádoucí látky (lipofuscin, amyloid) a že srdce reaguje méně na povzbuzení adrenalinem (hormon zvyšující mimo jiné i práci srdce při zátěžích). K tomu přistupuje i snížená schopnost reakce na adrenalin u krevních cév. Výsledkem je omezená schopnost stárnoucího srdečně oběhového systému zvýšit srdeční činnost (a následně dodávku okysličené krve orgánům) v kritických situacích.
Endokardióza je nejčastějším patologickým stavem na srdečně oběhovém aparátu starších psů. Při tomto onemocnění dochází k místnímu zesílení srdečních chlopní mezi síněmi a komorami. Tento proces je pozvolný a dlouhodobý. Zvěrolékař jej může zjistit pomocí poslechu srdce, ale teprve tehdy, až vlivem ztráty plnohodnotné funkce postižené chlopně dojde ke vzniku charakteristických zvuků, které se nazývají přídatné srdeční šelesty.
Chovatel může být na chorobu upozorněn nejprve zcela nenápadnými příznaky - zpočátku jen snížená schopnost fyzické zátěže nebo nechutenství. V některých případech mohou být prvním signálem choroby občas se opakující mdloby. Takoví pacienti bývají nezřídka mylně považováni za epileptiky, a to zejména tehdy, dojde-li v nedokysličeném mozku ke vzniku vzruchové křečovité reakce.
Nejčastějším příznakem endokardiózy však bývá kašel. Ten je zpravidla důsledkem tzv. městnavého srdečního selhání, kdy srdce z důvodu endokardiózy již nezvládá svoji přečerpávající funkci a dochází k hromadění (městnání) tělní tekutiny v krevním oběhu a následně i mimo něj. Většinou se tato tekutina hromadí v malém krevním oběhu, tj. v plicích, takže výsledkem jsou tekutinou prosáklé plíce (známé i pod lidovým názvem “voda v plících”). Je nasnadě, že takový stav nutí ke kašli. Ten bývá typicky suchý, při vzrušení, zátěži a nebo v nočních hodinách. Dlouhodobé pokašlávání u starého psa je vždy velmi varovným signálem!
Dojde-li k městnání tělní tekutiny ve velkém krevním oběhu, objeví se postupné zvětšování dutiny břišní, která je naplněna tekutinou. Někdy se k tomu přidává i městnání tekutiny v podkoží končetin a podsaničí, takže vznikají zřetelné otoky. U některých pacientů se příznaky selhání malého i velkého oběhu kombinují.
Není-li městavé srdeční selhání léčeno, rozvíjí se v poměrně krátké době životu nebezpečný otok plic. Tomu předchází nejprve stupňující se dušnost. Postižený pes dýchá zrychleně, povrchně, netoleruje fyzickou zátěž a pokašlává. V této fázi může být kašel již vlhký, se slyšitelnými bublavými chropoty. Jedná se vždy o kritický stav a nemálo pacientů v něm ukončilo život dřív, než se mohla dostavit veterinární pomoc. Léčba endokardiózy jako takové není možná - poškozené chlopně se již neuzdraví. Proto se léčebné snahy zaměřují na zlepšení funkčnosti srdce i oběhového systému. Pacient s příznaky endokardiózy (viz výše) by měl být rozhodně léčen. Nemá-li však subjektivní potíže, ale byl diagnostikován jen přídatný srdeční šelest, je na místě spíše monitorování stavu než medikamentózní léčba.
Hlavním léčebným opatřením je nízkosodíková dieta a podávání léků, vedoucích k odvodnění organismu, případně k snížení krevního tlaku. Vzhledem k častému užívání léků proti vysokému krevnímu tlaku u lidí je třeba upozornit, že ne každý takový lék podávaný lidem je vhodný pro psa. O výběru léku musí vždy (!) rozhodovat veterinární lékař. U těžších stavů je nezbytné i výrazné omezení pohybu zvířete. Fyzický trénink, byť i jen postupný a v dobrém zamýšlený, prokazatelně nevede ke zlepšení srdečního výkonu a proto by pes s nemocným srdcem neměl být fyzicky ztěžován. V praxi je řada psích kardiaků také léčena oblíbeným digoxinem. Názory odborníků na použití tohoto preparátu se různí, jeho prospěšnost je patrně v individuálních případech možná.
Druhým nejčastějším geriagtrickým srdečním problémem psů je dilatační kardiomyopatie. Tento termín znamená zvětšení objemu srdce cestou ztenčení a roztažení jeho stěn. K této chorobě jsou určitá plemena disponována. Patří k nim typicky velká plemena (dobrman, boxer, německý ovčák, německá doga, irský vlkodav, svatobernardský pes), ale i kokršpanělé. Příznaky choroby jsou navenek nerozlišitelné od endokardiózy, protože jsou dány opět městnavým srdečním selháním. To je vlastně univerzální odpovědí na nefunkčnost srdce. Léčba je téměř totožná s léčbou endokardiózy, snad jen digoxin má v těchto případech větší význam. Navíc je možné přidávat, zejména pak v epizodách krize, karnitin. To je aminokyselina, jež je metabolismu srdečního svalu obzvláště prospěšná. Prodává se jako L-carnitin v lékárnách i obchodech se zdravou výživou. Vzhledem k vysoké potřebě karnitinu u psa (2 gramy i 3x denně) je jeho podávání finančně náročné. Kupovaný karnitin lze nahradit podáváním syrového libového hovězího masa několikrát týdně.
Srdce je nenahraditelný orgán, který nemůže sloužit věčně. Vnímavý chovatel si však dokáže povšimnout prvních příznaků srdeční nedostatečnosti, takže může být psovi pomoženo. Léčba prokazatelně prodlužuje pší kardiakům život. Dlouhé váhání u psů se srdečními příznaky tedy není na místě.

MVDr. Jaroslav Kučera, Csc
Veterinární ošetřovna Pet
Běloruská 2, Brno

Mé zkušenosti s vlky

Myrtle