Klubový zpravodaj 1/2002

Zákoník morálky chovatele

Budu chovat jen tolik psů, o kolik mohu řádně pečovat a věnovat jim denně dostatek času a potřebné volnosti.

Beru na vědomí, že pes je oddaný přítel člověka, a ne hospodářské zvíře držené v kleci pro zisk.

Prodávat budu jen psy a štěňata v dobrého zdraví a temperamentu bez vědomých vad.

Odmítnu spolupracovat s nemorálními množiteli, překupníky a obchodníky, kde mám důvod se domnívat, že psy drží pro obohacení a nedodržují pravidla morálky chovatele.

Novým majitelům štěňat předám kromě dokladů i své zkušenosti s chovem psů a rady pro další výchovu psa.

Odmítnu krýt feny s dědičnými vadami i feny bez PP a nebudu ani krýt takovým psem.

Uznávám, že psi stárnou jako lidé a budou ve stáří potřebovat zvláštní péčí a pozornost.

Jsem připraven odvděčit se starým psům za jejich celoživotní službu a dosloužit jim, pokud nebudou trpět.

Jsem si vědom, že projevy psa nejsou vždy v souladu s přáním a názorem člověka, a nebudu pro ně psa trestat.

Rodí se psi jako problémoví?

Závěr, že pokud má pes nějaké problémy, jedná se o vrozený nedostatek, je snadné, zvláště když si uvědomíme, že podobně smýšlejí mnozí rodiče o svém vlastním dítěti, nevyvíjí-li se právě tak, jak by na základě svých vzorových charakterů očekávali.
Odhalení pilného pátera Mendela, že vlastnosti jsou děděny spolu s poznatkem, že existují spontánní dědičné změny (mutace), ještě podporují názor, že každou nežádoucí odchylku, ať už u dítěte nebo psa, způsobuje dědičnost. Přehlížíme přitom skutečnost, že mutace, i když jsou u domácích zvířat častější, se obecně vyskytují jen velmi zřídka. Kromě toho se zapomíná, že u většiny problémů, s nimiž se u psů setkáváme, neexistují dědičné faktory, které bychom za ně mohly činit zodpovědné. Je faktem, že i takové se mohou vyskytovat. na tomto místě bych se chtěl ve stručnosti zmínit o tom, že někteří psi to skutečně od narození "nemají v hlavě v pořádku". Mohou mít sníženou inteligenci blížící se dokonce až ke stupiditě. Vrozené také může být závažné onemocnění, které se podobá epilepsii u lidí.
I nervová slabost všeobecné povahy může být podmíněna. Projevuje se bázlivostí a s ní spojenou kousavostí ("psi kousající ze strachu"). Existují také podmíněné, bolestivé nemoci, které psa natolik zatěžují, že výrazně ovlivňují jeho život - což s sebou přináší problémy i pro jeho majitele. Bolestivými nemocemi nemám na mysli nezbytná ošetření u veterinárního lékaře, které ochotně přetrpíme spolu se psem, ale takové choroby, jimiž je narušena sama podstata existence postiženého psa. Je nabíledni, že od nemocného psa nemůžeme očekávat výkony, které jsou normální u psa zdravého.
Rád bych zdůraznil, že u psů existuje mnohem více těchto plnohodnotný život ovlivňujících dědičných nemocí, než se všeobecně myslí. Kdo tomu nevěří, toho odkazuji na knihu Wilhelma Wegnera "Kleine kynologie", (2. vydání, Kostnice 1979). Tam najde překvapivé množství dědičných nemocí, které za pomoci veškeré světové literatury tento vědec shromáždil a popsal. Pokud však odhlédneme od takových nemocí, musí být zřejmé: když se z jinak zdravého psa stane pes problémový, má to jen naprosto výjimečně něco společného s dědičným založením. Můj už dříve vyjádřený názor, že tzv. slabá povaha je vrozená maximálně u 25% případů, může sloužit jako měřítko, přičemž zdůrazňuji "maximálně".
Výslovně bych chtěl zdůraznit, že pes nemusí nutně být problémový, ani když je prokazatelně zatížen danými dědičnými nedostatky. Ovšem za předpokladu, že chovatel i majitel na takto hendikepovaného psa působí s citlivým porozuměním. Lze předpokládat, že takovýto pes sice nebude úplně bez problémů - ale problémy se vyskytnou v té míře, ve které při troše dobré vůle zůstanou pro psa i pro člověka únosné.
Shrnutí:
Vrozená psychická poškození nejrůznějšího druhu se u našich psů vyskytují jen ve skutečně malé míře. Problémy se mohou objevit v souvislosti se skutečnými nemocemi. Záleží jen na lidském porozumění, zda a nakolik se z takových skutečností stanou neúnosné rušivé faktory.

Podíl viny chovatelů na problémových psech
Otázka, zda existují psi problémoví od narození, vede nezbytně k zodpovědnosti chovatele, neboť otázka sama - i když s dále uvedenými omezeními - musí být zodpovězena kladně.
Není třeba diskutovat o tom, že na dědičných faktorech všeho druhu nese vždy vinu ten, v jehož chovatelské stanici se takový pes narodil a který tento nedostatek nepoznal nebo zamlčel, když prodával štěně. Stejný názor na to má i zákon. Pokud kupec v přiměřené lhůtě nedostatek odhalí, může na prodávajícím požadovat náhradu.
ten však nebude mít na takovém řešení zájem, ale naopak se nám bude snažit dokázat, že my sami jsme způsobili, že náš pes má problémy. Zkušený chovatel si poškození zajisté všimne a bude se nám snažit dokázat opak! není tak lehké vlastní vinu přesunout na někoho jiného - ani v kynologii se nevyplácí podceňovat odborné znalce.
Existuje ovšem i odborná znalost jiného druhu. Projevuje se dvěma způsoby. Jeden lze vyjádřit rčením "peníze nesmrdí". tento způsob se omezuje na ryze obchodní aspekt. Sem patří vedle reklamních praktik, managementu a prodejní strategie také zkušenost, jak dědičně poznamenaného psa "prezentovat" tak, aby nezkušený kupec naletěl. O mnoho více však tito lidé o psech nevědí, proto je zde nebudeme označovat za chovatele, ale pouhé množitele psů. Každý, kdo si od nich koupí psa, jedná masochisticky, protože má jistotu, že za své peníze si koupil duševní i tělesné utrpení. Kdo by tomu snad nevěřil, ať si přečte knihu Heiko Gerbharda "Ty ubohý pse (Du armer Hund)".
Druhý způsob "odborné" znalosti je zvláště hrozný. Existují totiž chovatelé, kteří s velkým uměním a šikovností - Přitom bohužel opravdu "chovatelé" - produkují psy, kteří odpovídají vkusu pasáků a jiných lidí s narušeným chováním. Z těchto psů se stávají skutečné bestie. Jsou to psi, kteří jsou od přírody připraveni kohokoliv, kdo se jim dostane na dosah, bez zábran pokousat. Poptávka po takových psech je větší, než se všeobecně soudí, dokonce se zdá, jako by stále stoupala.
Tak se nabízení dvě vysvětlení: Jednak existují perverzní zápasy, při nichž lidé nechají bojovat psy a uzavírají na ně vysoké sázky. Ačkoliv jsou psí zápasy přísně zakázány, stále, zvláště v kruzích pasáků a mafiánů všeho druhu, mají majitelé "nejbojovnějších" psů pozoruhodné zisky. Poptávce vycházejí vstříc chovatelé, kteří dokážou odchovávat takovéto agresivní psy. Ostatně je to dobrý kšeft, protože při psích zápasech část zúčastněných psů přichází o život, a tak jsou zapotřebí stále další a další!
Jiné vysvětlení se vztahuje na lidi, kteří prostřednictvím "ostrých" psů chtějí obejít zákon o zbraních. Na psy, které lze podle libosti štvát na spoluobčany, totiž prozatím nepotřebujete zbrojní pas. I bez zvláštních znalostí v oboru psychiatrie je jasný pochybný charakter takových lidí. Mají problémové psy, výslovně pro ně vyšlechtěné - ale oni sami nezpozorují, že jejich psi takoví jsou. Podle jejich subjektivního způsobu uvažování to jsou vynikající psi!
Těmto lidem vůbec nevadí, že jejich psi jsou obtížní lidem i psům, naopak - v jejich očích to nejen zvyšuje hodnotu psa, ale především jejich vlastní sebevědomí. Jen tak mimochodem - chovatelé a majitelé těchto psů se velmi často pokoušejí prosadit v klubech a spolcích služebních psů, čímž poškozují jméno i těch nejvýznamnějších. Doporučujeme všem, aby se od podobných výtečníků distancovali.

Shrnutí:
Zodpovědný chovatel nechová psy, kteří jsou narozeni problémoví. Pokud se náhodou u nějakého štěněte vyskytne genetický defekt, neprodává ho. Množitelé psů chovají velmi často problémové psy a prodávají je, zastírajíce pravý stav věcí.
Jiná sorta "pseudochovatelů" produkuje "bojové" a "ostré" psy, jejichž nebezpečnost uspokojuje jisté vrstvy obyvatelstva, ale pro většinu ostatních jsou tato zvířata pohromou!

"Výňatek z knihy Eberharda Trumler "Pes mezi lidmi")

Vybrala Zuzana Hejtíková

Zpráva předsedy DK ČR

Zároveň si dovolím stručně zhodnotit uplynulý rok.
V průběhu celého roku docházelo k pohybu členů oběma směry, konečný stav je podobný konci roku 2000 - tedy kolem 300 členů. Není to nic moc ani málo, dalmatin v posledních letech nekraluje na špici oblíbenosti (momentálně zažívají boom retrívři) a tak se chov zaměřuje na kvalitu, zajímavá spojení a importy. myslím, že to není na škodu. Ti chovatelé, kteří odchovávají i v současné době až na výjimky provádějí u svých štěňat audiometrii a tk se k novým majitelům dostane zvíře proměřené a to buď 100% slyšící nebo i jednostranně slyšící ale s označením NECHOVNÝ. Tím je prováděna nenásilná selekce a do chovu se zařazují jedinci změření. Noví zájemci o štěně mají v podvědomí nebezpečí hluchoty a často uvedené vyšetření požadují. O zahraničních zájemcích o naše štěňata nemluvě.
Během roku byly dle potřeby organizovány svody štěňat i bonitace, ale to je parketa hlavní poradkyně stejně jako zhodnocení odchovů.

Velké díky si zaslouží manželé Roman a Jana Čechovi za organizaci výstavy ve Svitavách, Mgr. Čapková a MUDr. zachová za organizaci výstavy v Praze. Obě výstavy - jak klubová tak speciální, byly obsazeny kvalitními zahraničními posuzovateli a určitě účastníkům přinesly mnoho nových zážitků a radosti z úspěchu jejich puntíkovaných kamarádů.

V závěru roku 2001 jsme měli možnost posedět v příjemném prostředí hotelu "Zlatá Praha" - dík náleží Mgr. Čapkové - a zároveň vyslechnout zajímavou přednášku na téma výživy psů a některých specifických problémů plemene včetně dysplazie kyčelního kloubu (v zahraničí sledováno i u dalmatinů). Setkání využila i MUDr. Radana Zachová, hlavní poradkyně chovu dalmatinů, k zasvěcenému komentování fotografií vynikajících jedinců plemene DALMATIN, kteří byli předváděni na setkání ECDC ve Finsku (za DKČR se zúčastnily MUDr. Zachová, Mgr. Čapková)

Sečteno a podtrženo - klub se i při menší členské základně než bývala počátkem devadesátých let snaží naplňovat své poslání, i v současné nelehké době má dalmatin své obdivovatele a já věřím, že bude mít i v letech budoucích.

Mgr. Dagmar Coubalová
předsedkyně DK ČR

Příbuzenská plemenitba - ano, či ne?

Nejprve pár pojmů:
Liniová plemenitba = chov zvířat více či méně příbuzných po 1 plemeníkovi – otci, za účelem upevnění jeho pozitivních vlastností (exteriérových, povahových …) v potomstvu; (maximální nejbližší příbuznost pářených jedinců je však jen bratranec x sestřenice).
Inbreeding = nejužší příbuzenská plemenitba (otec x dcera; matka x syn; vlastní sourozenci mezí sebou)
Nepříbuzenská plemenitba = páření partnerů, který nemají alespoň pět nebo šest generací žádné společné předky.
Gen = jednotka genetické informace
Alela = konkrétní forma genu (každý gen může mít více forem – dominantní, recesivní, …)
Dědivost (heritabilita, h2) = jak velký je pravděpodobný procentuální podíl zděděných vlastností (na rozdíl od podílu vlivu vnějšího prostředí)
Recesivní homozyigot = jedinec, v jehož genetické výbavě se sešly obě alely pro určitou vlastnost recesivní.

Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství "genů", jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou – má tzv. "diploidní" sadu chromozomů – útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze "haploidní" (jednoduchou) a nový tvoreček – embryo pak sadu opět zdvojenou. Dostává 1 od otce a 1 od matky, dohromady tedy sady dvě. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědivost jednotlivých znaků (viz dědivost povahy) a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastností jsou navíc závislé na kvalitě – konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být buď dominantní (silné), recesivní (slabé,  podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě (např. hnědé zbarvení labradorských retrívrů). Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli genetický podmíněných onemocnění. Sejdou-li se tedy alely 2 dominantní,  pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu.

Cíle příbuzenské plemenitby
Cílem spojování příbuzných jedinců byla vždy snaha upevnit v potomstvu žádané vlastnosti společného předka. Ať už slouží o kvalitu a barvu srsti, stavbu těla, postavení uší, nasazení ocasu, plnochrupost nebo o mimořádnou povahu atd.Až do nedávné doby , a u řady plemen tomu tak je i nyní, probíhal chov tzv.liniích-proto "liniová plemenitba".Tento postup doporučovalo i mnoho světových odborníku jako spolehlivou a rychlou metodu pro získání potomků s požadovanými vlastnostmi. Výsledkem byl určitý charakteristický typ, typ chovatelské stanice (podle Angličanů "affix type")
Každé plus se sebou však vždy, ať chceme či nechceme, přináší i nějaké minus.Někdy se neprojeví a navenek je vše v pořádku. Jindy zůstává skryto po mnoho generací a objeví se až podlouhlé době, naráz a nečekaně, kdy si chovatelé už neuvědomují patřičné souvislosti. Nedojde jim, že to malé minus představuje genetický problém způsoben nevhodným chovatelským programem, tj. spojování nevhodných rodičů. Příbuzenská plemenitba šanci tedy i riziko, že se existující "škodlivé geny" spojí v potomkovi v onemocnění se projeví, zvyšuje. Čím jsou jedinci příbuzensky bližší, tím je riziko spojení dvou recesivních alel vyšší. Podobně se dědí však i vlastností požadované, tudíž v případě příbuzenské plemenitby bude i pravděpodobnost projevu žádaných vlastností vyšší. je na chovateli, aby zvážil, zda získání a upevnění chtění vlastností potomků není na úkor jejich projevů negativních stránek tohoto chovatelského postupu.

Jaké tedy mohou být následky příbuzenské plemenitby?
Záleží na stupni příbuznosti daných jedinců a na tom, jak dlouho je tato příbuzenská plemenitba prováděna. Jestli spojíme příbuzné jedince jednou a jejich potomky budeme pářit se zvířaty absolutně nepříbuznými, bude riziko škodlivých vlivů mnohem menší, než když tyto jejich potomky budeme nakrývat/krýt opět psi příbuznými. Svou důležitou roli zde však hrají i další faktory jako zdravý matky štěňat, prostředí, v jakém byla štěňata odchována a v jakém vyrůstala a žijí jak jsou vychovávána a cvičena, krmena atd. – tzn.. faktory vnějšího prostředí. genetika je totiž složitá a i u jedinců, kteří jsou "recesivními homozygoty" a onemocnění by se tedy mělo zřetelně projevit, se někdy neprojeví nebo jen velice mírně, protože pro jeho vznik nebyly splněny všechny podmiňující faktory (např. špatné životní podmínky). Dobrým příkladem jsou vypiplávaná štěňátka, které nemohou sama sát mléko, v přírodě by zahynuli, ale chovatelé je umělé krmí a "zachrání". Nechají tak naživu 100% nositele onemocnění, na kterých to ale není vidět, a tak mohou v chovu snadno škodit. (Vždy to není tak jednoznačné a leckdy díky dalším problémům se toto zvíře do chovu stejně nedostane, neprojde bonitací pro zjevné nedostatky v exteriéru či povaze, podlehne nějaké běžné chorobě, na kterou jsou tato zvířata citlivější atd.).

Negativní dopady příbuzenské plemenitby jsou:
ztráta "pufrovací schopnosti"- odolnosti vůči stresu a jiným zátěžím životního prostředí, úbytek vitality, ztráta genetické variability a dědičné choroby.Negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby se nazývají inbreedingová deprese. Jedná se o snížení vitality a plodnosti (leckdy jde o zdánlivou neplodnost, protože embrya jako absolutně neživotaschopná zanikají ještě během nitroděložního vývoje), poruchy chování, nervové choroby, problémy s kůží a srsti atd. Snížená vitalita se projevuje i menšími a křehčími jedinci, zvýšenou náchylností k chorobám, nižší inteligencí a kratší délkou života. Negativní ovlivnění rozmnožovacích schopností se může projevit nedostatkem pohlavního pudu a následné tedy menší chutí se pářit, pomalými nebo těžkými porody, nepravidelnými vrhy, větším počtem defektních štěňat, krátkým obdobím laktace, nervozitou a špatnou péči o štěňata atd. Mezí nejčastější dědičné choroby zaznamenané v různých plemen psů patří DKK (a jiných kloubů), luxace čéšky, osteochondróza, choroby ledvin (bernští sal. psi, bulteriéří), chondrodystrofie (jezevčíci), hemofilie, zelený zákal, PRA (progresivní atrofie sítnice), luxace čoček, entropium, ektropium, epilepsie, poruchy metabolismu (hypofunkce štítné žlázy, měďná toxikóza bedlingtonů), hluchota, choroba kůže, tříselná a pupeční kýla, alergie, nádory (mléčné žlázy, konečníku) aj. Změny chování se projevují například v plachosti nebo agresivitě i jiných povahových slabostech. Nakonec se tedy vlastně zhorší schopnost psa být společenským partnerem člověka). Opět platí – čím je stupeň příbuzností mezí pářenými jedinci vyšší a čím je příbuzenské spojení častější, tím je vyšší pravděpodobnost projevu této inbreedingové deprese.

Chovatelé se leckdy snaží dopad řady těchto projevů omezit. Štěňata dokrmují, příznaky nemocí a slabostí potlačují léky, dietou, výchovou, výcvikem, úpravou srsti. Při velké dávce štěstí a maximální péči může být výsledkem zdánlivě a dočasně zdravý jedinec, slavící úspěchy na výstavách či ve výcviku. Nikdy by však nemněl být zařazen do chovu.
Někdy bere do rukou věc samá příroda a nenechá si poroučet. Chovateli vybraný pár v sobě nenalezne zalíbení a k nakrytí nedojde.
Jedna rada za všechny (poskytnutá zkušenou pracovnicí veterinární laboratoře a rozhodčí): Jestliže pes není schopný sám nakrýt, nemnělo by se přistupovat k inseminaci. Může jít o to, že fena není ještě ve správném stádiu hárání nebo se psovi nelíbí z nějakého jiného důvodu, pes je nemocný, unavený nebo nějak poraněný, nebo nezkušený a je lepší mu vybrat snadnější partnerku. Většinou se vyplatí zkusit krytí jiný den, nechat všechno na přírodě nebo vybrat jiného krycího psa. (nemluvíme zde o prvničkách, které je někdy potřeba trochu podržet, aby psu neublížily, nebo vybrat správné místo ke spojení menšího psa s větší fenou atd. Nikdy by však naše pomoc neměla překročit určité rozumné meze.) Obě zvířata většinou poznají, že něco není v pořádku, že to není správná doba nebo správný partner (že se k sobě např. genetický nehodí). Inseminaci je naopak možné využít pro jednodušší nakrytí feny zahraničním psem, aby se ušetřily peníze, čas, energie a zdraví zbytečným cestováním (např. zaoceánským letem). V tomto případě by si mněl však majitel feny ověřit, že vybraný chovný pes je jinak zkušený a schopný přirozeného páření.

Kudy vede správná cesta?
Vhodnou cestou, jak se vyhnout negativním vlivům příbuzenské plemenitby, je páření nepříbuzných jedinců. Potomci budou heterozygotní – od rodičů získali 2 geneticky různé sady genů a, což je pro nás důležitější a viditelnější, budou mnohem životaschopnější, odolnější vitálnější a výkonnější než příbuzensky rozmnožovaná zvířata.
Abychom se nemuseli uchylovat k příbuzenské plemenitbě z důvodu nedostatku nepříbuzných krycích psů (jak je to někdy v případě málopočetných plemen), bylo by velice rozumné využívat co nejširší řadu všech plemeníků. Samozřejmě s ohledem na vlastnosti a typ obou zvířat, aby krytí neznamenalo v chovu krok zpět. Každý nemá možnost vycestovat za krásným a nepříbuzným psem do dalekých krajů, mněl by se však v každém případě maximálně snažit o kvalitní, krásná a zdravá zvířata nejen na pohled, ale i z hlediska genetiky a tedy s výhledem do budoucna. (A ne, "já teď přivedu na svět osm šampiónů, a co dál, ať vyřeší ty po mně") Zahraniční krytí jsou samozřejmě velice vítána, ale pozor i zde se bezhlavé jednání nevyplácí. I zahraniční jedinec nemusí byt příbuzný, může do našeho chovu zanést nějakou vadu, nedostatek či genetickou chorobu, která se u nás nevyskytuje nebo je úspěšně potlačována (a to nejen exteriéru, ale i povahy!).
Aby byla zachována maximální variabilita (co nejvíce genetický nepříbuzných, zdravých jedinců odpovídajících standardu),nemnělo by se v chovu využívat pouze několik málo velmi úspěšných psů. Tím totiž genetická variabilita silně klesá. Když jsou tito šampioni navíc silně příbuzní sobě navzájem, nebo se chov dále tříští a izoluje v jednotlivých klubech a komorách, situace se zhoršuje o to víc. V dalších generacích pak můžeme nepříbuzného elegána pro naší krasavici hledat jako jehlu v kupce sena a navíc potmě.

Pár dobrých rad pro zajištění zdravého a kvalitního chovu:
1. Podle genetické situace populace plemene omezit maximální počet vrhů po jednom samci, tedy maximalizovat počet používaných psů.
2. Pářit zvířata, která mají minimum společných předku (v ideálním případě žádné).
3. Psy nebo semeno importovat z oblastí, jejichž chov byl genetický izolován, jsou tedy nepříbuzní, pozor však na zavlečení nových defektů.
4. Pokud možno neopakovat rodičovské kombinace.
5. Provádět ostrý výběr na vitalitu (zdraví, životaschopnost).

Chovným cílem by neměl být superšampion na úkor ostatního chovného stavu nebo dokonce celého plemene, nýbrž vyšlechtění mnoha psů vysoké kvality, kteří vykazují vynikající hodnoty v konformaci, výkonu a genetické variabilitě." (H.Wachtel, 1998)

Nakonec něco k dědičnosti povahy
Příbuzenskou plemenitbou a chovem vůbec může být velmi ovlivněna i povaha, navíc právě ta nám může při výběru zdravých, vhodných jedinců pro další chov významně napovědět.
Povaha stejně jako každá jiná vlastnost je zčásti podmíněná geneticky a zčásti vnějším prostředím. Dědivost jednotlivých znaků je různá. Vitální funkce (plodnost, dlouhověkost, kvalita semene psa aj.), které mají dědivost nízkou (10-20%) a závisejí tedy především na vlivu prostředí, jsou však příbuzenskou plemenitbou velmi ovlivňovaný. Právě u nich můžeme velice snadno docílit tzv. heterozygotního efektu, jenž se projeví při páření nepříbuzných (heterozygotních) zvířat náhlým a jednorázovým zlepšením vlastností (počet štěňat ve vrhu, zdraví, odolnost, vitalita). Vyšší je dědivost znaků konstituce (velkost, hmotnost), a to 30-80%. Povahové znaky mají heritabilitu různou, u loveckých a obranných vlastností je 10-30%, u plachostí a agresivity však 40-60%! Proto je tak důležité posuzování právě těchto vysoce dědičně podmíněných vlastností při svodech, bonitacích a výstavách. V některých liniích čistokrevných plemen psů jsou známy případy dědičně podmíněné agresivity (foxteriéři, zlatí retrívři), nebo naopak plachosti a bázlivostí (bernští salašničtí psi). Všechny tyto hodnoty kolísají v závislosti na plemeni a prostředí, ale také, a to velmi výrazně, působením příbuzenské plemenitby.
Vliv prostředí je také důležitý, a to již v době březosti feny, porodu a prvních týdnů života. Matka ovlivňuje i tvorbu vlastností, jako je bdělost, agresivita a povahová vyrovnanost. I inteligence a hmotnost mozku se podle odborníků pozitivně vyvíjí v pestrém prostředí, se kterým se malý tvoreček musí vyrovnat a přizpůsobit ("dobrodružná hřiště"), různé hry a aktivity). Proto se svým psím maminkám a jejích miminkům věnujte co nejvíc a s bujnou fantazií, odměnou vám bude pohled na milé, inteligentní a zdravé pejsky a jejích šťastné a spokojené majitele.

Povaha a zdraví psa jsou spolu těsně spjaty
Bylo zjištěno, že plemena pracovních psů (lovečtí, služební, tažní a závodní) jsou díky lepší selekci v průměru zdravější než společenská plemena (nebo než výstavní varianty užitkových psů). Kynologicky sport a práce psa vůbec tedy hraje v životě a zdraví psa pozitivní roli. Při selekci nejen na krásu, ale i na výkon dohází kromě selekce na povahu zároveň i k selekci na zdraví. Jakkoli zdravotně či povahově slabší jedinec pracovním nárokům nemůže stačit. Je pomalý, unavený, nemá dostatečnou vytrvalost, odolnost nejen k nepřízní počasí a chorobám, ale i stresu psychickému (nedokáže se soustředit delší dobu, upadá do útlumu, nebo naopak se chová hysterický, získává reakci na střelbu atd.). Nemusí však jít o nějaký vysloveně služební výcvik, kde je poměrně velká část požadovaných cviků založena čistě na poslušnosti a tedy podmíněna nejen na inteligencí psa a schopností a ochotou se učit, ale i na kvalitách psovoda – pána a jeho zkušenostech s výchovou a výcvikem psů. (Na druhou stranu je však nutné dodat, že povahově nevyrovnaného, neodolného, zkrátka povahově podprůměrného jedince nevycvičí ani velmi zkušený cvičitel, nebo jen do velmi nízké úrovně a s velkými obtížemi.) Mnohem více nám prozradí aktivity, kde je potřeba vysoké fyzické nasazení, jako jsou například soutěže agility, flyballu (kromě pasteveckých soutěží, záchranářského vyhledávaní osob v psychicky i fyzicky náročném terénu, vrcholových soutěží stopařských prácí aj.). Zde je potřebná nejen dobrá kondice a zdraví psa, ale již zmíněná schopnost se učit, ochota spolupracovat, odolnost vůči stresu atd. Nutno dodat, že určitým základním testem povahy zvířete jsou výstavy, kdy pes musí prokázat jistou poslušnost, ovladatelnost, sebejistotu a "dobré nervy" v náročném prostředí mezí mnoha lidmi, psy a při hodnocení rozhodčím. Tyto chovatelské akce jsou dobrými faktory přirozené selekce.

Ing.Hana Čtyroká

převzato z časopisu Pes přítel člověka.
Vybrala a napsala Eva Dragovič

Homo Kynologicus (popis, výskyt, způsob života, etologie, potrava, rozmnožování a pohlavní dimorfismus)

Popis
Morfologické rozdíly mezi člověkem rozumným a kynologem jsou nepatrné. Výrazné odlišnosti zaznamenáme pouze v oblečení. Kynolog se nejčastěji vyskytuje v riflích, šusťákové soupravě, maskáčích, kraťasech a botaskách, ve společenském oděvu jen velmi sporadický (například na výstavách). Oblečení bývá obaleno odumřelými chlupy a bahnem.

Výskyt
Zatímco Homo sapiens je takřka kosmopolit (tj. vyskytuje se hojně po celém světě), s kynologem se setkáme na výstavách, svodech, bonitacích,závodech, agility, kynologických cvičištích, střihačských soutěžích a v přírodě. Kynologové žijí ve smečkách.

Etologie (chování)
Kynologové jsou družní, hovorní (pokud se hovor týká psů), mají smysl pro humor a nebývají přemrštěně čistotní. K ostatním lidem se chovají nevšímavě, ale v případě verbálního nebo dokonce fyzického napadení okamžitě tvrdě zakročí. Zatvrzelému a agresivnímu odpůrci kynologie může být rozzuřený kynolog velmi nebezpečný, zejména je-li podpořen smečkou jedinců svého druhu, případně druhu Canis familiaris (pes domácí). K příslušníkům vlastního druhu jsou kynologové velmi přátelští, ochotně se podělí o potravu, nikoliv však o tituly na výstavě. Ve výstavním kruhu nebo v různých soutěžích se z kynologů stávají rivalové, kteří dovedou bojovat velmi tvrdě a ne vždy čestně. Třebaže jsou kynologové v jádru dobrosrdeční, nic je nepotěší tolik, jako když si konkurence nakoupí psa, kterému nenaroste zub.
Kynologové rádi fotografují. Důvodem je potřeba zdokumentovat krásu, případně výkon svých psů. Psy fotografují převážně ve výstavním postoji, visící na rukávu, případně obklopené získanými poháry Často fotografují i psy svých soupeřů. Snímek exteriérově kvalitnějšího psa konkurence je pak příčinou kynologových depresí.

Způsob života
Kynologové nejraději obývají osamoceně stojící objekty s velkým pozemkem. Mnoho kynologů je však vzhledem k svým finančním možnostem nuceno žít i v oblastech hustě osídlených druhem Homo sapiens. Takoví kynologové jsou zpravidla nešťastní a frustrovaní, neboť okolní prostředí je omezuje v jejích přirozených potřebách, mezí něž patří například život ve smečce, značkování teritoria a volný pohyb. Držení kynologů ve městech a na sídlištích lze bez nadsázky definovat jako týrání.
Obytné prostory kynologů se vyznačují charakteristickými rysy. Koberce (pokud se vyskytují), bývají skvrnité a nábytek ohlodán, stejně jako dveře. Výška okusu odpovídá kohoutkové výšce chovaného plemene, stejně jako velikost stop na ložním prádle. Na zdech se hojně nacházejí krátery Ngorongoro. Veškeré bytové textilie jsou pokryty dlouhou, případně krátkou srstí. Jen výjimečně jsou bezsrsté, propadl-li kynolog kouzlu naháčů, pudlů nebo jiných nelínajících plemen.
Navštíví-li kynologa průměrný příslušník druhu Homo sapiens, je šokován, uslintán, umazán a ochlupen. Jen obtížně si hledá místo na slunci nebo, lépe řečeno, na sedací soupravě.
Ve všech obytných prostorách se hojně vyskytuji pískací hamburgry, míčky, gumové slepice a kostí z buvolí kůže v různém stádiu rozžvýkanosti.
Koupelna kynologa je zavalena lahvičkami se šampony, kondicionéry, balzámy, prostředky na růst srsti, proti lámavostí, proti statické elektřině, proti blechám, pro lesk srstí, na čistění oči, uši, zubů, na odstranění zacuchanin a na zvýraznění barev srsti, případně na odstranění nežádoucího barevného nádechu srsti. Hygienické prostředky samotného kynologa se omezují na mýdlo s jelenem a kartáček na zuby.
Pokud k obydlí kynologa patří pozemek, nese i on charakteristické rysy. Kolem řádného oplocení vedou bahnité stezky, na pozemku se nevyskytuje žádná živá drůbež a žádné záhony.
Samotnou kapitolou je dopravní prostředek kynologa, jeho osobní vůz. Obvykle bývá z pochopitelných důvodů typu kombi a v nákladovém prostoru se povalují vodítka, košíky, pešky či různé postroje. Auto je zřídkakdy umyto a jeho blatníky jsou často to jediné, co v blízkostí kynologa a jeho smečky dokázalo bez úhony vykvést. Na zadním skle nacházíme pak obvykle samolepku s rodinným miláčkem, takže před výstavou si stačí projít parkoviště a máme zhruba představu o zastoupení jednotlivých plemen. Automobilu nevěnuje kynolog žádnou zvláštní pozornost, protože pro něj neznamená skutečně nic jiného než dopravní prostředek.

Potrava
Kynologové se zřídka vyskytují v místě trvalého bydliště, a tak se obvykle živí potravou dostupnou na kynologických akcích. Nejčastěji to jsou pikadory, bramboráky, langoše, kuřecí stehna, klobásy, zmrzlina a pivo. Ani doma nevěnují přípravě vlastní potravy zvláštní pozornost, zohledňují zejména finanční a časovou nenáročnost pokrmů.

Rozmnožování a pohlavní dimorfismus
Skutečnost, že děti nelze vystavovat, používat k aportování kachen ani zapřahat a i jejích základní výcvik je nároční a s nejistým výsledkem, je důvodem, proč samičky kynologů, kynoložky, mají jedno, maximálně dvě mláďata. Výchovou ve smečce je dán perfektní základ pro to, aby z dětí vyrostli dokonalí kynologové. Smečka zpočátku mládě kynologa bezvýhradně chrání, postupem času vychovává a vštěpuje mu základní pravidla slušného chování. Časem si mladý kynolog dokáže vybojovat v hierarchii smečky svou pozici a připravuje se tak na okamžik, kdy se stane, hned po rodičích, nejvýše postaveným jedincem. Matce – kynoložce tak odpadá spousta práce a začíná se věnovat svému mláděti intenzivněji v okamžiku, kdy ho lze přihlásit na soutěž junior handling, zasvěcovat do výcviku nebo úpravy psů.
Kynoložky se výrazně odlišují od samic druhu Homo sapiens. Sejdou-li se dvě ženy rozumné, proberou spolu manžela, děti a Esmeraldu, sdělí si vzájemně nové recepty z časopisu Tina a na závěr se shodnou že ta nová blůzička paní Vopršálkové je skutečně rozkošná. Dvě kynoložky spolu dovedou klábosit rovněž zcela neúnavně celé hodiny, ale obsah jejich rozhovoru je diametrálně odlišný. Téma "manžel" zcela vynechají, o dětech se zmíní jenom potud, pokud zaznamenaly nějaký kynologický úspěch, a dále hovoří výhradně o tom, jak Aris (Chanel, Brit, Simon, Ayka) dopadli na výstavě (bonitaci, závodech), proberou receptury krmiv a vzájemně se shodnou na tom, že ta fena, co si Vopršálková přivezla z Dánska, určitě nestojí za ty peníze, poněvadž je strmá na zadek (bojí se střelby, má dlouhé chlupy, krátké chlupy nebo světlé oko). Muži – kynologové diskutují o stejných tématech jako kynoložky, zatímco muži Homo sapiens hovoří výhradně o sexu, fotbale a politické situaci.
Žena kynoložka si nikdy nestěžuje, že nemá co na sebe, ale stěžuje si, že nemá co vystavovat, co cvičit, nebo s čím závodit (všichni psi už mají všechny možné tituly a zkoušky, je třeba koupit nového, nebo si nechat štěně). Manžel kynoložky musí být srozuměn s tím, že když se vrátí z práce (a najde čirou náhodou manželku doma), na kuchyňském stole nestojí teplá večeře, ale pes, a drahá polovička nesvírá v ruce vařečku, ale kartáč, nůžky nebo trimovací nůž. Jak to bylo už výše uvedeno, kynoložky nesledují stupidní televizní seriály ani nečtou slaboduché románky, ale po večerech studují odbornou kynologickou literaturu, ročenky, zpravodaje a katalogy. Znají perfektně rodokmeny a výsledky psů svých přátel, ale dělá jím potíže vzpomenout si, jakého pohlaví jsou kamarádovy dětí. Vaří levně, rychle, nepříliš chutné a málokdy. Jejich specialitou jsou chlupaté knedlíky, chlupatá sekaná a chlupatá polívka z pytlíku.
Pohlavní dimorfismus je u Homo kynologicus nevýrazný, protože příslušníci obou pohlaví se stejně oblékají a chovají.
Pakliže kynoložka nebo kynolog mají za životního partnera obyčejného příslušníka druhu Homo sapiens, nastává boj, který konči často rozvodem. Jen v ojedinělých případech lze udělat z obzvlášť tvarného jedince člověka rozumného kynologa, ale stojí to spoustu času, energie a nervů, a mnohem lepší je se nežádoucího partnera zbavit a oženit či provdat se za kynologa.
Některé ambiciózní kynoložky si však záměrně pořizují manžely – nekynology. Důvodu je několik. Manžel – nekynolog nepředstavuje žádnou konkurenci v kruhu ani na závodech, nemá odlišný názor na výběr krycího psa (protože nemá žádný) a nezabírá si pro uspokojování svých kynologických potřeb nejnadějnější psy chovatelské stanice. Na druhou stranu s ním nelze rozumně pohovořit, neboť dysplazii považuje za plemeno a junior handling za prodej štěňat. Když si pak kynoložka uvědomí, že takovýto manžel zabere v posteli stejně místa jako dospělý dobrman a sežere toho bezmála tolik jako sedmnáct čivav, nezřídka má chuť podat žádost o rozvod. Důvodem, proč to neudělá, bývá skutečnost, že potřebuje někoho, kdo by zvedal psy do vany, fungoval coby tažná síla při transportu výstavní klece a neposlední řadě to všechno sponzoroval.
Druh Homo kynologicus se dále dělí na mnoho dalších podruhů, například Homo kynologicus var. drillus (člověk – výcvikář), Homo kynologicus var. musherus, Homo kynologicus var. agiliticus atd. Podruhy se dělí na plemena lidově zvaná například ovčakáři, pudlaři, chrtaři, dogaři, atd. Některá se ještě dělí dále, například chrtaři se dále dělí na vipetáře, barzojáře atd. Jednotlivé taxtony se od sebe v maličkostech liší (výstroj, výskyt, chování), ale výše popsané základní rysy druhu Homo kynologicus jsou zachovány.
Příslušnicí druhu Homo sapiens, kteří se povýšeně nazývají "normální lidé",  pevně věří, že se jim podaří nejrůznějšími sankcemi a utlačováním kynology vyhubit či vytlačit na okraj společnosti. Navzdory jejích snahám nejsou kynologové ohroženým druhem. Jako jediný savci se dokážou rozmnožovat také nepohlavně, a to nákazou. K ní může dojít u kohokoliv (zejména u dětí a mládeže, a to i protikynologicky naočkované). Největší ohniska nákazy jsou na kynologických akcích.

Převzato ze Světa psů 10/1999
autor. Ing. Irena Lukešová

Vyhledala a napsala Eva Dragovič

Vrozená hluchota u psů a koček

Autor:
MVDr. Petr Šrenk
Klinika Jaggy

Něco málo o výstavách

Trochu teorie:

ŘÁD PRO UDĚLENÍ TITULU "ČESKÝ JUNIOR ŠAMPION"

Každému psovi/feně, který je vystaven na české výstavě, na které se zadává nejméně titul CAC-ČR, ve věku 9-18 měsíců ve třídě mladých, nebo ve věku 15-24 měsíců v mezitřídě, od 15 měsíců ve třídě otevřené nebo pracovní, je dána možnost získat titul "Český junior šampion" při splnění těchto podmínek:
1. Musí se minimálně 3x stát vítězem ve své třídě s nejvyšším, na výstavě ve třídě udělovaným titulem, a to ve stáří 9-24 měsíců
2. Dvě čekatelství na titul musí být získána ve třídě mladých a jedno muže být z mezitřídy, ze třídy otevřené nebo pracovní.
3. Tato čekatelství musí být získána nejméně od dvou různých rozhodčích.
4. Titul "Český junior šampion" uděluje ČMKU na základě právoplatných dokladů předložených majitelem psa/feny, tj. potvrzení z výstav, kde byla čekatelství udělena a žádosti majitele psa. Za vydání diplomu uhradí majitel psa sekretariátu ČMKU příspěvek ve výši 100 Kč.
5. Získaný titul "Český junior šampion" neopravňuje k zařazení psa do třídy šampionů, ale bude zapisován do průkazu původu jedince.
6. Řád nabývá platnosti schválením PČMKU od 20.02.1996.
Český junior šampion je titul čestný. Psi a fenky (a i samotný majitele) získávají hodně zkušeností během této doby a připravují se na náročnější úkol a to je další stupínek "Český šampion"

ŘÁD PRO UDĚLOVÁNÍ TITULU "ČESKÝ ŠAMPION"

1. CAC – čekatelství šampionátu krásy ČR se uděluje psům a fenám jednotlivě ve třídách mezitřídě, tř. otevřené, pracovní a šampionů (vítězů) na výstavách mezinárodních, národních, speciálních a klubových pořádaných v České republice.
2. CAC se může zadat psovi a feně oceněným známkou výborný 1.
3. CAC se může zadat psovi nebo feně, kteří titul "Český šampion" již mají.
4. Navrhnout psa nebo fenu na CAC může pouze na příslušnou výstavu delegovaný rozhodčí.
5. CAC není nárokový titul a uděluje se jen při mimořádných kvalitách psa nebo feny.

Udělení titulu "český šampion" je podmíněno:
1. u plemene dalmatin, čtverým získáním čekatelství CAC z toho nejméně 2x na mezinárodní výstavě a ostatní na národních, speciálních nebo klubových výstavách.
2. předepsaný počet čekatelství je třeba získat nejméně ve dvou výstavních sezónách (výstavní sezóna = kalendářní rok) a nejméně od dvou rozhodčích.
3. získání čekatelství potvrdí pořadatel výstavy formou osvědčení o získání CAC ČR.
4. po získání předepsaného počtu CAC zašle majitel psa či feny osvědčení o získání CAC a originál průkazu původu psa (zahraniční žadatelé fotokopii průkazu původu) sekretariátu ČMKU PRAHA, U Pergamenky 3, 170 00 Praha 7 se žádosti o potvrzení titulu "Šampion ČR".

Jedincům, oceněným na stejně výstavě známkou "výborný 2" může rozhodčí udělit Res. CAC. Rezervní CAC se uděluje zvlášť psům a fenám v mezitřídě, tř. otevřené, pracovní a šampionů (vítězů), a to jen při mimořádných kvalitách jedince, kterému by rozhodčí udělil CAC, kdyby na výstavě nebyl přítomen jedinec oceněný známkou "výborný 1"
Pokud na výstavě získá CAC ČR jedinec, který již má potvrzený titul Šampion krásy ČR, je přiznán CAC jedinci, který ve stejné třídě obdržel Res. CAC. Potvrzení titulu si ověří majitel jedince oceněného Res. CAC na sekretariátě ČMKU. Tento řád nabyl platnosti 1. ledna 1999.

ŘÁD PRO UDĚLOVÁNÍ TITULU "MEZINÁRODNÍ ŠAMPION"

Jmenovaný řád je předpisem FCI a týká se nejvyššího titulu, který může pes nebo fena při hodnocení exteriéru získat. Není to titul jednorázový, tedy přímo zadávaný na určitě výstavě, ale jeho získání je podmíněno několikerým čekatelstvím, známým jako CACIB. To je vlastně zkratka. Celý název zní Certificat d`aptitude au championat international de beauté.
Rozdílné podmínky mají plemena psů, která jsou podřízena zkouškám a plemena psů, která zkoušku mít nemusí – dalmatin.V tomto případě musí psi, pro které je žádán titul Mezinárodní titul Mezinárodní šampion krásy obdržet:
a) čtyři čekatelství Mezinárodního šampionátu krásy CACIB ve třech různých zemích, od třech různých rozhodčích a to bez ohledu na počet konkurentů. Je-li tedy na výstavě pouze jediný příslušník málopočetného plemene a vykazuje-li potřebnou kvalitu a splňuje i ostatní formální podmínky, může klidně čekatelství CACIB obdržet,
b) jedno ze čtyř čekatelství musí být získáno v zemí trvalého bydliště majitele psa nebo v zemi jeho původu (u dalmatinů je to Chorvatsko).

CACIB se zadává pro všechna plemena na mezinárodních výstavách, pořádaných pod patronací FCI. Do soutěže o CACIB nastupují "výborní 1" kterým byl zadán titul CAC, z mezitřídy, ze třídy otevřené a šampionů (zvlášť psi a zvlášť feny). Musí však vykazovat mimořádné kvality. Rozhodčí je oprávněn navrhnout druhému nejlepšímu jedinci – psovi i feně res.CACIB. I oni však musí být zcela vynikající. Do boje o res. CACIB může zasáhnout i jedinec oceněný jako "výborný 2"
Mezí získáním prvního a posledního čekatelství CACIB musí uplynout jeden rok a jeden den.
Titul mezinárodního šampionátu krásy uděluje předsednictvo FCI. Žádost o udělení titulu nemůže poslat majitel úspěšného psa nebo feny sám, ale prostředníkem mu musí být národní organizace. V případě České republiky tedy zasílá žádosti Českomoravská kynologická unie. Výstavní předpisy většinou mluví strohým jazykem a rozhodčí mají někdy potíže při jejích realizaci. Jak by tedy mnělo vypadat navrhování CACIB titulu v praxi?

Příklad: Rozhodčí posuzuje na Mezinárodní výstavě v Brně plemeno, třeba dalmatin. Obsazeny jsou u psů i fen všechny třídy. V mezitřídě, třídě otevřené a šampionů byli vystaveni i naprosto vynikající psy a feny. V všech třídách bylo několik jedinců oceněných známkou výborná. Rozhodčí mohl s klidným svědomím určit pořadí prvních čtyř, výborným 1 zadat CAC a výborným 2 res. CAC. Teď už zbývá jen rozhodnout o tom, kdo si odnese čekatelství CACIB a res. CACIB . V tomto okamžiku si rozumný rozhodčí pozve do kruhu jedince z mezitřídy, třídy otevřené a šampionů oceněné známkou "výborný 1"- CAC. Pozve i "výborné 2"- res. CAC, ty ale nechá na okrají výstavního kruhu. Z konkurence výborných 1- CAC vybírá nejlepšího jedince, kterému navrhne CACIB. Do pomyslného boje o res.CACIB nastupují ostatní výborný 1- CAC doplněný o výborného 2- res. CAC ze třídy, ze které pochází jedinec, který získal CACIB. Získá li tedy CACIB výborný 1- CAC ze třídy otevřené soutěží o res. CACIB výborný 1- CAC z mezitřídy, výborný 1- CAC z třídy šampionů a výborný 2-res. CAC z třídy otevřené. Toto všechno se opakuje i u fen (na jedné Mezinárodní výstavě může získat titul CACIB pes i fena jednoho plemene).
Další titul který se na výstavách zadává je titul BOB – best of breed neboli Vítěz plemene. Tento titul může získat jenom jeden jedinec jednoho plemene na jedné výstavě. Do soutěže o BOB-a jdou pes a fena ze třídy mladých kterým byl udělen titul CAJC a pes a fena "dospěláci" kterýma rozhodčí udělil titul CACIB. (dohromady 4 jedinci).Pro rozhodčí je to ovšem velice těžký úkol protože někdy jsou představitelé plemene opravdu krásní a je třeba vybrat jen jednoho, který bude prezentovat plemeno dál v závěrečných soutěžích.
Závěrečné soutěže se konají vždy po přestávce v odpoledních hodinách. Mnozí z nás jsou v tuto doby už na cestě domu což je ovšem škoda protože si vlastně nechávají ujít těch pár psů kteří opravdu stojí za to vidět. Kromě soutěží o nejlepšího mladého vystavovatele jsou tady soutěže o nejlepšího mladého psa, nejlepších páru a chovatelských skupin. Také se vybírá nejlepší jedinec výstavy a to tak že nejdřív se vybírají vítězové FCI skupin neboli BIG – best in group. Dalmatin patří VI FCI skupině a tam soutěží s ostatními plemeny z této skupiny. Tady se lze umístit na prvním až pátém místě a podle pořadí dostáváte BIG 1. místo, BIG 2. místo, BIG 3. místo…. Vítězové skupin dále soutěží o Nejkrásnějšího psa dne BOD –best of day . Protože se výstavy konají skoro vždycky dva dni druhý den se vybírá nejkrásnější pes celé výstavy BIS – best in show.
O významu a cenně tohoto titulu se nemusím zmiňovat. Stačí se podívat do katalogu kde je přihlášeno kolem 2500 psů a můžete si představit jak by mněl vypadat ten nejlepší ze všech. Doufám že jsem Vám alespoň trošičku pomohla tímto článkem. Já Vám budu držet palce aby jste se se svým puntíkem dostaly i do závěrečných soutěžích aby jste zacítily ten nádherný pocit. Ovšem za každým úspěchem stojí spousta práce začínaje u té chovatelské až na samotnou přípravu pejska (i samotného majitele) na výstavy jak fyzickou tak i psychickou. Ale o tom snad příště.

EVA DRAGOVIČ
chovatelská stanice
"SUNSET DALMATIAN"

Dominantní pes, a co s tím?

Změna hodnostního postavení

1. Do dveří vcházíme zásadně první. To je postavení vůdce smečky. Pokud se pes pokusí proklouznout, neváháme a mlčky před ním přibouchneme dveře (pozor na jeho nos).
2. Při pohybu ve stejném prostoru nutíme psa, aby to byl on, kdo se nám vyhne, a ne my jemu (použijte košík).
3. Vítáme-li se se psem, nesmí skákat či sebejemněji kousat. Při kousání, tahání za oděv (při uvítání či hře) následuje z naší strany ostrý zákazový povel, například "Fuj!", "Ne!", "Nesmíš!". Vše doplňujeme mimikou, přísným pohledem.
4. Zajistíme, aby takový pes nespal v naší posteli nebo v našem křesle. Tím mu nedovolujeme, aby se stavěl na naši úroveň.
5. Pro členy smečky je prvořadé, aby nebyl zraněn. Proto všechny spory o postavení řešíme hrou.
6. Hry, přinášení, hlazení atd. řídíme my. Silovým hrám se vyhneme.
7. Pes jí vždy až po nás. Ve smečce jí vždy jako první vůdčí jedinec. Na psy v nižším postavení zůstávají jen zbytky. Psi jsou lovci - predátoři, proto je u nich potrava na prvním místě. Pokud dostane agresivní pes potravu o chvíli dříve než vy nebo když ještě jíte, dostává tak signál, že on je vůdčí osobností smečky (z jeho pohledu jste tedy vy, kdo jste si dovolil mít pro sebe odložen kus salámu, narušil jeho práva. Proto vás musel potrestat). Potrava slouží u psů k přežití, a proto je ve smečce užívána k udržení pořádku a hierarchie.
8. Připravíme v přítomnosti psa jeho jídlo, ale než mu ho podáme, pojíme něco sami, třeba jen symbolický chlebíček.
9. Dáme si pamlsek viditelně mezi prsty a nedáme jej psovi dříve, než sami chceme. Pokud se pokusí si jej vzít sám nebo se nám snaží čichat u ruky, ostře jej okřikneme a zadíváme se mu do očí (nesmí si brát potravu nadřízeného.)
10. Poslušnost vyžadujeme důsledně a nedovolíme, aby šel tento dominantní jedinec před nás a táhl nás na vodítku. To, že mu dovolíme, aby nás pes předešel, znamená, že se stavíme automaticky až za něj. Přestože nás asi zemědělci nepochválí, je vaše situace natolik výjimečná, že si vám dovolím poradit jeden trik. Jděte se svým psem vysokou trávou, obilím atd. Pokud budete měnit směr chůze, psa velmi rychle omrzí kroužit kolem Vás a zařadí se za Vaše nohy tak, abyste porost rozrážel vy.
11. Se psem se mazlete, dotýkejte se ho. Přitom mu postupně zvedejte jednu, druhou nohu, přední i zadní. Jakmile tuto situaci zná, zvedejte jeho přední i zadní část. Nakonec nadzvedávejte celého psa. Při tomto “cvičení” postupujte pomalu, ale často a pravidelně, aby si mohl zvyknout. Nezapomeňte zpočátku na košík. Toto cvičení, kdy si pes zvyká na manipulaci, prokládejte prvky základního výcviku, případně dávejte psovi volno, aby měl možnost odpočinku. Pokud se budete těmito body důsledně řídit a vyhledávat situace, ve kterých můžete upevňovat své vůdčí postavení, dojde ke změně hodnosti ve psí smečce a pes se vám podřídí. Vím, že ne každému ze čtenářů se může podařit takto dominantního psa zvládnout. To však není důvod, proč psa utrácet, je přece dost profesionálních cvičitelů.

Moji psi do postele můžou … Mám štěstí, nejsou dominantní.

Zuzana Hejtíková