Klubový zpravodaj 1/2000

Zpráva z ČMKU

Několik důležitých informací ze sekretariátu ČMKJ a plemenné knihy. Prosíme využít pro zpravodaj Vašeho chovatelského klubu:

Plemenná kniha ČMKJ - Jungmannova 25, 115 25, Praha 1 tel.: 02/24 94 84 70 nebo 02/24 94 84 72

K telefonnímu číslu 24 94 84 70 je připojen i fax, který lze využívat zejména při rychlejším vyřizování certifikátů pro pracovní třídu, k jehož vystavení je nutno předložit: fotokopii průkazu původu a soudcovské tabulky z příslušných zkoušek, důležité je čitelné jméno vrchního rozhodčího a úplná adresa majitele.

Vzhledem k dlouhodobému onemocnění pracovnice L. Fairaislové převzala celý úsek její práce v plemenné knize paní Irena Šestáková na telefonním čísle 24 94 84 72. ostatní úseky dle jednotlivých pracovnic zůstávají prozatím beze změny.
Plemenná kniha ČMKJ přechází v roce 2000 na nový program pro vystavování průkazů původu a na nový formulář, který je schválen ČMKU a bude používán pro většinu plemen již v roce 2000 a postupně pro všechna plemena zapisovaná do plemenných knih v celé ČR. Na nové formuláře budou vystavovány průkazy původu pro štěňata narozená 1. 1. 2000. Novinkou bude vystavování zvláštní přílohy k průkazu původu, zejména pro ty, kteří se více zúčastňují výstav. Příloha může být vystavena buď současně s průkazy původu, pokud chovatel při vrácení přihlášky k zápisu vrhu s potvrzení, o tetování uvede jména nových majitelů, nebo později, když majitel zašle kopii průkazu původu s uvedením svého jména a přesné adresy. Poplatek za vystavení přílohy činí 50,- Kč.

Na základě dohody mezi plemennými knihami a schválení P ČMKU dochází též ke sjednocení poplatků za jednotlivé úkony v plemenné knize.
V plemenné knize ČMKJ dochází od 1. 1. 2000 na základě sjednocení pouze k úpravě poplatku za zařazení jedince do chovu plemennou knihou - nezaměňovat s poplatky chovatelských klubů - na 150,- Kč, a zavedení nového poplatku za zapsání psa při zahraničním krytí ve výši 200,- Kč. ostatní poplatky zůstávají beze změny.

na zasedání P ČMKU dne 14. 12. 1999 byl schválen materiál upravující názvy jednotlivých chovatelských stanic a jejich existenci s platností od 1. 1. 2000

S platností 31. 12. 1999 končí platnost národně registrovaných chovatelských stanic. V případě, že v průběhu roku 2000 přihlásí chovatel vrh, bude mu vydání průkazů původu pozastaveno, až do rádného vyřízení. takový chovatel se však vystavuje nebezpečí, že jeho název může být mezinárodně chráněn jinému zájemci. (pozn. red.: Registrace mezinárodně chráněného názvu chovatelské stanice - poplatek 1.500,- Kč viz Pes přítel člověka 3/2000.)

Možnost zapůjčení feny do jiné chovatelské stanice je možné od 1. 1. 2000 pouze jedenkrát, to znamená, že majitel chovné feny, který nemá vlastní chráněný název chovatelské stanice, může na jiný název chovatelské stanice odchovat na svoji fenu pouze jediný vrh, bez ohledu na počet fen a plemen.

Důležité upozornění:

Tetovací čísla budou chovatelům vydávána v souladu se zápisním řádem ČMKU do stáří 5 týdnů a průkazy původu do tří měsíců od potvrzení o tetování štěňat.

Žádosti o přiznání mezinárodně chráněných chovatelských stanic, udělení titulů národních a mezinárodních šampionů a povolení k vývozu psů adresujte výhradně na adresu: Českomoravská kynologická unie, U Pergamenky 3, 170 00 Praha 7, tel.: 66 71 28 27.

OMS ČMKJ Olomouc, Wellnerova 20, 779 00 Olomouc tel.: 068/413 644 nabízí chovatelským klubům prostory pro konání schůzí, svodů, bonitací apod. se zázemím a možností občerstvení.

za ČMKJ: Dagmar Poláková, jednatel

Druhý statečný dalmatin

Pavla Černíková zvaná BABČA, BABUŠA
Chov. st. PÁČEBIL

Den Dalmatina ve Zlíně

Radana Javoříková

Nejen pro začínající chovatele

Období Gravidity

Když se vajíčka oplodní, ve většině případů mění fena v dalších dnech a týdnech své chování. Většinou je žádostivá pozornosti, neustále hledá blízkost lidí a je mimořádně žárlivá. Je třeba zachovat denní procházky, avšak vyvarovat se divokým hrám a skokům. Před termínem vrhu, nejpozději od 55. dne, by si měla fena zvykat na svoje porodní místo, aby při porodu nedávala přednost svému obvyklému ležení. Porodní místo by mělo být chráněno před chladem a průvanem. Velikost porodního místa by měla být půldruhé výšky x půldruhé délky feny. Na podlaze by měla být deka nebo jiná podložka, kterou je možno prát a dezinfikovat. Když se štěňata narodí v chladném ročním období, je třeba zavěsit infračervenou lampu na ohřívání, nebo použít elektrickou dečku pod štěňata (pozor na promočení).  
Až od 4. či 5. týdne březosti se dá poznat, že bradavky jsou větší a tělo se v oblasti zadních žeber pomalu zaobluje. Od poloviny březosti může mít fena jasný hlenovitý výtok. Fenu je třeba před krytím odčervit a očkovat.
Doba březosti trvá 58 - 65 dní. Může však být až 70 dní. Vysoce březí fena odmítá přibližně 10 dní před porodem dlouhé procházky, proto je lepší podnikat vícekrát denně krátké, desetiminutové procházky.  
Asi 2 - 3 dny před porodem feně vpadnou zřetelně slabiny, vypadá štíhleji a bederní kosti vypadají špičatější. Uvolněný hormon relaxin ovlivňuje ochabnutí pánevních vazů.

Porod

Několik dní před porodem mnohé feny odmítají potravu a chtějí často močit. Hmotnost feny bývá před vrhem 120 - 125%, po vrhu 105 - 100% její normální hmotnosti. Přírůstek však nesouvisí s počtem štěňat. Většinou mívají prvorodičky a starší feny málopočetné vrhy.
Od 55. dne, ale nejpozději od 58. dne, bychom měli feně měřit teplotu (2x - 3x denně). Nejčastěji bývá teplota 38,2 až 38,4 C a klesne 2 až 3 dny před porodem, vlivem účinku hormonu estrogenu na 36 C. Při zjištění takto nízké teploty bychom měli měřit každé 3 hodiny, abychom zjistili pokles, který dosáhne 24 až 48 hodin před porodem. Když se teplota začne (vlivem vyplavovaného progesteronu) zvyšovat např. z 35,6 na 38,0 C, můžeme počítat v nejbližších 6 hodinách se začátkem porodu.
Několik hodin před porodem ochabne vagína a hrdlo dělohy vylučuje krvavý hlen. V posledních hodinách před porodem začíná fena nepokojně hrabat. Začíná silně dýchat, když nastanou bolesti, které mají rozšířit porodní cesty. Tento stav může trvat 2 - 5 hodin. Fena je nepokojná a stále se otáčí na svoji zadní část, očichává ji a olizuje. Bolesti jsou stále silnější a objevují se stále v kratších intervalech. V tomto čase putují štěňata z děložních rohů přes její hrdlo do pochvy. Když konečně tlakovými bolestmi nebo olizováním feny pukne vnější plodová blána, přichází s tmavozeleným hlenem a plodovou vodou přes kluzké porodní cesty štěně z těla matky.
Nenastanou-li stahy nejpozději do dvou hodin po prvním zeleném výtoku nebo po odtoku plodové vody a nebo se po 2 - 3 hodinách s tlakovými bolestmi nenarodí štěně, je třeba okamžitě volat veterináře.
Když fena vytlačí štěně, rozkouše obal, štěně olíže a překousne pupeční šňůru. Je třeba dát pozor, aby fena ve své horlivosti nenechala štěně při očišťování plápolat na pupeční šňůře ve vzduchu, neboť je nebezpečí poškození břišní stěny štěněte (pupeční kýla). Nepřekousne-li fena pupeční šňůru sama, musíme sami převzít úlohu feny a šňůru přerušit. Nejprve zmáčkneme pupeční šňůru mezi prsty, abychom přerušili tok krve, potom buď nehty nebo nůžkami šňůru přerušíme. Pokud pahýl krvácí, podvážeme 2 - 3 mm od bříška nití. Konec pupeční šňůry namočíme do dezinfekce.
Fena vydatným lízáním povzbudí u štěněte dýchání. Silným třením ručníkem (froté) se mnohé štěně, které vypadá, že je mrtvé, probudí k životu. Plodový koláč (placenta) tmavozelený až modrozelený, fena většinou ihned sežere. Placenta obsahuje hodně proteinu, vitamínů, hormonů a železa. Nedoporučuje se nechat fenu všechna lůžka pozřít, protože způsobují úporné průjmy a vitamíny lze nahradit jinak.
Jestliže je pauza mezi štěňaty delší, doporučuje se vzít fenu na vodítko a jít s ní ven, aby se mohla vyvenčit. Pohybem feny se štěňata, která jsou dosud v horních rozích dělohy sesunou dolů k děložnímu hrdlu a tím se urychlí porod. Délka porodu bývá individuální. Štěňata po narození vážíme, případně označíme, abychom mohli sledovat, jak které štěně prospívá. Velikost štěňat závisí, podle Hanse Raebera, pravděpodobně od povrchu a vývoje placenty, která je odpovědná za výživu štěňat v období nitroděložního vývoje. U velkých psů je normální, že rodí velký počet štěňat a chovatel musí vybrat nejkvalitnějšího jedince. (Pro zajímavost - zákon o týrání zvířat zakazuje utratit zdravé jedince, ale vyberte např. u dalmatina nejkvalitnějšího jedince, když je geneticky možné, že na první pohled kvalitní štěně se projeví ve věku cca tří týdnů jako hluché nebo má jedno nebo obě oči modré.)
Po ukončení porodu by měl každý chovatel nechat fenu prohlédnout veterinářem, zda v děloze nezůstalo štěně, ev. neporozená placenta. Hrozí nebezpečí otravy krve a rychlého úhynu feny.
Jestliže nemůže fena z jakéhokoli důvodu kojit štěňata, musíme opět tuto úlohu převzít a krmit je první dva a tři dny každé 2 hodiny, po 8 dnech každé 3 hodiny a od 14 dnů věku každé 4 hodiny. Protože fena líže štěňata na břichu, análním otvoru a pohlavním ústrojí (podporuje tím vyprazdňování, neboť novorozená štěňata tuto schopnost nemají až do věku téměř tří týdnů), musí tuto stimulační úlohu převzít člověk při odchovu bez matky, případně schopná toto zastat sama. Provádíme kouskem vaty nebo měkkým hadříkem namočeným do teplé vody a třeme zadeček, přirození a bříško, čímž napodobujeme masírující jazyk, do té doby, než se štěně vyprázdní.
Dnes existují na trhu přípravky, které plně nahrazují mateřské mléko a které by měl mít chovatel pro jistotu před porodem doma připravené. (Dobře uměle uměle odchovaná štěňata nemají žádný handicap oproti štěňatům odchovaným u matky.) Některé feny mívají mléko 4 - 5 dní před porodem, některé až v průběhu porodu. Někdy se objeví mléko až po porodu. Feny často 24 - 36 hodin po porodu nežerou, nanejvýš se napijí čerstvé vody nebo mléka. Několik dní po porodu (až 10 dní) má fena tmavozelený výtok, lehce zvýšenou teplotu a černý průjem (po požití placent). Jakmile teplota stoupne na 39,4 C a fena se stává apatickou, je nutné ihned vyhledat veterináře.
V prvních dnech po porodu je třeba omezit návštěvy, aby se snížilo riziko infekce a zabránilo se vyrušování feny.
Po každé vycházce by se měly feně omýt struky teplou vodou, fena také ztrácí po porodu mnohem více srsti, zejména na břiše, proto je důležitá pravidelná péče.

První čas štěněte po narození

Důležité je, aby lůžko nebylo ve vlhku a průvanu a aby bylo teplé. Podle některých odborníků potřebují štěňata v prvních 4 týdnech života teplotu 25 - 30 C. Zprávy chovatelů potvrzují, že fena při vyšších teplotách sotva leží při štěňatech a chodívá je jen kojit. Protože štěňata v prvních 8 - 10 dnech, někdy až do 3 týdnů, nemohou sami regulovat svoji tělesnou teplotu - jsou tedy odkázána na teplotu okolí. Slabá štěňata je možno podpořit tím, že je přikládáme k nejsilnějším bradavkám mezi zadní nohy feny.             
Štěňata otevírají uši od 4. dne, což poznáme podle bílých šupin, avšak slyší až ve věku 19 - 20 dní. Pupeční šňůra odpadá 3. - 4. den. Oči se začínají otevírat od 8. -16. dne, správně vidět (vnímat) začínají až mezi 23. - 28. dnem. Mléčné zuby se prořezávají mezi 20. - 24. dnem.             
V prvních týdnech života štěňata rostou velice rychle. Po prvním týdnu svého života mohou svoji váhu zdvojnásobit, potom svého života mohou svoji váhu zdvojnásobit, potom rostou pomaleji, takže se systém cirkulace krve a kostra mohou lépe přizpůsobit rostoucí tělesné hmotnosti. Štěňata začínají ukládat více tuku, takže začíná regulace tepla a vytváří se zásoba energie, kterou štěně ve velké míře spotřebuje. Od třetího týdne stoupá obsah kalcia a fosforu v mateřském mléce, potřebné pro tvorbu kostry štěňat. Stane-li se, že je fena v prvních týdnech kojení nervózní, klepe se, má teplotu, může to způsobit nízký obsah kalcia v krvi feny, v důsledku vysoké produkce mléka - tzv. eklampsie. V případě tohoto stavu je velmi důležité ihned kontaktovat veterináře , neboť hrozí úhyn feny!!! Jinou příčinou může být začervení štěňat. Při silném začervení, vycházejí jedovaté výlučky škrkavek ve výkalech štěňat. Fena v prvních týdnech výkaly svých štěňat úplně vylíže, aby udržela lůžko čisté. Jedy působí na centrální nervový systém feny, což vede ke křečím. Proto je velmi důležité odčervení feny před háráním, nejpozději však 2 týdny po nakrytí. Štěňata odčervit ve věku 4 týdnů a o 14 dní později zopakovat, ve věku 3 měsíců opět.             
Štěňata se začínají přikrmovat mezi 2. - 4. týdnem, podle mléčnosti a stavu feny. Nejpozději po 4. - 5. týdnu je třeba štěňata postupně odstavovat.

Vyhledala a zpracovala:
Irena Rohrbachová
Chov. st. "Of Naire"

Anální žlázy

Vyhledala a zpracovala:
Zuzana Hejtíková

Potravní chování

Do potravního chování se řadí přijímání potravy, její vyvrhování, ukrývání a jednání psů při vyměšování.

Přijímání, vyvrhování ukrývání potravy

Vlci a šakali jsou i přes rostlinné doplňky své potravy výraznými masožravci. Pes se ve společnosti člověka začal živit opracovanými odpady lidské kuchyně a jinou neplnohodnotnou stravou, a proto se stal víceméně všežravcem. Často nebyl ani dostatek tohoto druhu krmení a organismus psa se tomu musel přizpůsobit. Proto nejsou překvapivé údaje, že dospělí vlci v zajetí spotřebují denně takové množství krmiva, jehož hmotnost tvoří 7,2% živé hmotnosti zvířete, zatímco pudli chovaní ve stejných podmínkách spotřebují jen tolik, že hmotnost krmiva představuje 3,8% hmotnosti dospělého psa. Pes má v žaludku více druhů trávicích šťáv než vlk, u obou však převažují žlázy s neutrální sekrecí, která brání buňky žaludeční sliznice před samonatrávením při delším hladovění, kdy zvíře dlouhou dobu nemá nic v žaludku. A to bývá u psovitých šelem v přírodě velmi často. Zažívací trakt psa je tedy stále ještě zařízen na trávení typu "velké množství najednou a pak občas nic" stejně jako divocí příbuzní. Nic na tom nezměnila skutečnost, že soužití s člověkem moderní doby zabezpečilo psovi pravidelný přísun potravy. Většina psů je proto ochotná nacpat se až k prasknutí, pokud jí to majitel dovolí a tak se potýkáme s obezitou u našich čtyřnohých kamarádů. Při porovnání délky tlustého střeva u vlka a psa stejné velikosti se ale ukazuje, že tlusté střevo vlka je delší. Délka tohoto orgánu bývá obvykle spojována se způsobem výživy živočišného druhu - čím více hůře stravitelných rostlinných složek bývá v potravě, tím delší je tlusté střevo. V sezóně vlci skutečně požírají melouny, šípky a mnohé bobule. Nikdo jim ovšem rostlinnou složku nemele, nestrouhá a nevaří jako psům. Trávení psa se tedy vlivem nezbytnosti přizpůsobilo změněným podmínkám, přizpůsobení došlo až tak daleko, že pro vytváření optimální krmné dávky je nutné přidávat do potravy psa mnohem větší podíl opracovaných rostlinných látek (šrotů, vloček, těstovin, atd.), než je podáváno v zoologických zahradách jeho divokým předkům a příbuzným.
V experimentech se ukázalo, že psi chovaní v psincích dávali přednost hovězímu a vepřovému masu před kuřaty, játry a koninou. Výrazně preferovali masité pokrmy před rostlinnými. Rovněž dávali přednost konzervovanému masu před čerstvým. Konzervovaná nebo navlhčená směsice krmení byla preferována před suchým krmivem. Psi chovaní v domácnostech mají mnohem rozmanitější chutě. Psi - samci jsou ovšem dvakrát selektivnější (nebo snad mlsnější?) než fenky.
Posuzováno z lidského hlediska pes žere hltavě. Krmivo polyká nedokonale rozkousané a pokud je vůbec kouše, tak jen velmi krátce a jen proto, aby sousto zmenšili na polykatelný rozměr. V rychlosti přijímání potravy jsou značné rozdíly. Někteří psi žerou velice rychle i o samotě a jiní se v misce přehrabují s jídlem se loudají než nakonec misku vyprázdní a nakonec vylížou.
Hrozí-li psu nebezpečí, že mu jeho krmivo někdo sebere, je schopen polknout i značně rozměrné sousto a přivodit si tak zažívací potíže. Při hltavém způsobu jídla je i riziko, že pes zhltne i předmět spadlý do krmiva. Pes však naštěstí velmi snadno vyprázdní žaludek, pokud je jeho obsah nepatřičně stráven. Snadná drážditelnost žaludku se u psa občas projevuje tím, že nesnáší jízdu autem. Některým psům nepomáhají ani velké dávky prášků proti zvracení. Zvracení se rovněž objevuje jako reakce na pobyt v silně zakouřené místnosti, nebo jako součást nezvládnuté strachové reakce. Není-li v žaludku potrava, vyvrhne pes žlutě zbarvenou tekutinu.
Zvracení jako normální součást vrozeného inventáře se vyskytuje u krmení mláďat. Vlci a psi přenášejí jen velké kusy potravin a to v zubech. Menší kusy nosí velmi jednoduchým způsobem a to, že maso či jiné jídlo spolykají a pak je vyvrhnou mláďatům. Klíčovým podnětem k vyvrhování je šťouchání štěňat do koutku rodičů, ale k vyvrhování může dojít i bez tohoto podnětu. U domácích psů je tento úsek chování poněkud narušen, ale lze jej přesto sporadicky vidět. I zde nemusí být tato činnost v přímé návaznosti na podněty od štěňat, ale stačí pouhá jejich přítomnost.
Všichni psovití mají ve svém etnogramu i zahrabávání přebytečných zbytků potravy. Je to tvorba zásobáren na horší časy a jak to dokázaly nesčetné pokusy s vlky a liškami, zvířata si pamatují, kde mají své zásobárny i když na cestě k nim musí překonávat různé nástrahy. Průběh zahrabávání potravy tvoří jednu větev genetického programu. Je to řetězec s těmito částicemi:

1. hledání vhodného místa
2. hrabání
3. odkládání krmiva
4. zastrkování - zvíře zavřenou tlamou zastrkuje krmivo do vyhrabané jámy
5. zahrnování - zvíře přemisťuje zeminu na krmivo horní plochou nosu, nikdy ne tlapkami
6. očichávání - zvíře může krmivo průběžně očichávat

Jednotlivé částice tohoto programu dozrávají během vývoje mláděte postupně a celý řetězec se u vlčat začne skládat až do 40. dne věku a celý a úplný průběh jednání až po 70. dnu stáří. U většiny psů však nedojde ke spojení jednotlivých článků a bývá proto pozorováno pouze neúplné a hravé zahrabávání potravy. Psi třeba hrabou, ale potravu do vyhrabaných jam neukládají nebo ji nezahrabou. U samic před porodem je pozorována častější snaha o zahrabání a uschování potravy, ale i zde je to projev často nedokonalý.
Vlci a lišky ve volné přírodě, pokud potravu zahrabou, již o ni nejeví zájem, i když skrýš objeví jiné zvíře. V několika málo případech je zaznamenáno přemístění potravy po objevení skrýší, ale nikdy nedochází k přímým střetům pro zahrabanou potravu.
Vyhrabané zbytky jsou plné hlíny a je na nich přilepena ještě spousta jiných nečistot. Vlci potravu čistí otřepáváním a předměty, které se do tlamy dostaly spolu s potravou vlk vyprskává nebo stírá tlapkou z pysků. Vlci v zajetí si žraním zahánějí dlouhou chvíli. Několikrát maso otřepou a zase pustí na zem, běhají s kusy masa v tlamě po stezce ve výběhu, zahrabávají vyhrabanou potravu i před ostatními partnery. Naproti tomu psi věnují potravě jen velice málo času a s potravou si málokdy hrají. Velké kusy otřepávají jen minimálně a ukusují potravu se spoustou nečistot a vůbec nejeví nijaké známky nepokoje. Po nasycení přestanou o potravu jevit zájem. Mohou se sice ve výběhu nudit, ale nehrají si se zbytky potravy jako vlci.

Močení a kálení

Močení a kálení je logicky zařazeno na konec potravního chování. Močení není u psa jen pouhým vyprazdňováním močového měchýře, ale slouží současně jako dorozumívací prostředek. Pes, který je zvyklý výt v bytě a je vyveden po dlouhé době k venčení, obvykle rychle začne močit a to jednolitým proudem, ale i kdyby mu hrozilo prasknutí měchýře, nikdy svůj měchýř nevyprázdní úplně. Vždy si nechává dostatečnou zásobu, aby mohl značkovat. Psi začínají s touto činností v období pohlavní dospělosti. Psi - samci zvedají při značkování nohu. Značkování se zvednutou nohou je ve smečce vyhrazeno především pro vůdce smečky. Čím je pes sebevědomější, tím výrazněji při něm zvedá nohu. Jen štěňata a příliš podřízení jedinci močí štěněcím způsobem. Štěně se při močení prohne v kříži, zadní nohy natáhne dozadu, přední také mírně natáhne a paprsek moče stříká přímo do země. Návrat ke štěněcímu močení může nastat i je-li dospělý pes náhle nucen k nekompromisnímu podřazení třeba novému pánovi a to i nepůsobí-li na psa surové metody výcviku. Podřízení může mít za následek zdánlivé snížení hodnostního postavení a tím i návrat ke štěněcímu močení. Feny rovněž značkují, ale jejich projev není tak nápadný a objevuje se ponejvíce před háráním a v jeho průběhu, i když u některých fen je pozorováno značení i mezi říjemi. Některé feny značí s mírně nadzvednutou nohou, ale pro jiné anatomické poměry vypadá značkující samice jinak než samec. U některých fen se tento typ značkování vůbec neprojevuje a značí pouze s mírně zvednutým zadkem. Do moče feny se uvolňují sexuální feromony, které informují o průběhu pohlavního cyklu. Feromony jsou chemické látky lákající k sobě jedince odlišného pohlaví. Pach moče háravé feny dokáže zarazit psa samce i v prudkém běhu. Ten ovšem musí mít určité předchozí zkušenosti s háravými fenami. Výzkumem bylo zjištěno, že sexuálně zkušení psi strávili mnohem více času průzkumem moče od háravých fen než při průzkumu moče fen mezi říjemi. Nezkušení psi toto nerozlišili. Samičí feromony se neobjevují v moči psů samců a proto jejich značkám věnovali psi zkušení i nezkušení jen malou pozornost, ještě menší než pachu moče fen z období mezi říjemi.
Ve vylučování feromonů se asi objevují jisté nepravidelnosti, protože také v údobí mezi háráním se některé feny mohou stát velice zajímavé pro samce. Ani důkladnou prohlídkou se nic nezjistí, jen slabé zavlhnutí přezky čirou kapalinou, která ostatně může být i poslední kapkou moče. Chování fen se ale nezmění a psa rázně odmítají. Psi však projevují o takovou fenu zvýšený zájem, prudce vzrůstá četnost sociálních kontaktů, samci očichávají a olizují fenou zanechanou moč a snaží se svým značkováním překrýt její pach. Překrývání jiných pachových značek je velmi běžná záležitost. Na vlastním území je vždy nutno překrýt pach cizí moče. I dva psi nebo feny jedné smečky navzájem překrývají svoje značky. Ke značkám háravé feny přidávají samci svou značku velmi pečlivě a důkladně. Kálení má rovněž kromě vyprazdňování i sociální funkci. Je to vidět už z tzv. zahrabávání trusu, která následuje pravidelně po kálení. Nejde však o zahrabávání jako takové, ale o zanechání dalších značek a to meziprstních potních žláz. Pes tedy nic nemaskuje, ale snaží se svůj pobyt naopak zdůraznit. Někteří psi kálejí na vyvýšených místech, na drny či jiné zvýšené místo, které si pečlivě vybírají. Každopádně je i trus nositelem určitých zpráv pro jiné jedince stejného druhu. Výkaly psovitých šelem nemusí být po dlouhém hladovění k dispozici a tak hlavním materiálem pro přenos informací je moč. Přesto psi velmi důkladně očichávají čerstvé výkaly jiných psů (proto je častý přenos některých cizopasníků z výkalů). Jen těžko jde zjistit, co všechno psi dokáží z těchto výkalů vyčíst, ale jeden z důvodů očichávání jsou výměšky z análních (řitních) váčků, které mohou, ale nemusí, být při kálení uvolňovány. Bohužel, toto vyměšování není téměř zjistitelné, ale složité pokusy dokázaly, že vyměšování není závislé na tuhosti výkalů a to naznačuje, že vyměšování těchto žláz je účelovým jednáním. Bylo dokázáno, že více výměšků bylo na výkalech vůdčích psů než na podřízených ve smečce. Například vpuštění nového dospělého samce do hierarchicky uspořádané smečky vyvolalo zvýšené množství výměšků análních. Zatímco značkování močí v období rozmnožování u psovitých šelem vzrůstá, značkování pomocí výměšků análních váčků se zdá být na sexuálním cyklu nezávislé.

Vyhledala a zpracovala:
Zuzana Hejtíková

O učení

Vyhledala a zpracovala:
Zuzana Hejtíková

Lovecké chování

Lov malé kořisti

Mezi malou kořist se počítají myši, zajíci, ptáci a jiná drobná zvěř. Štvaní prchajících má však mnoho společného s pronásledováním velké kořisti. Ostatní malou kořist neloví pes štvaním, ale pomalým přibližováním, kdy oči a uši má maximálně otevřeny a kořist očima tzv. fixuje. Až v posledním okamžiku a několika metrech pes prudce vyráží. Přiblížit se takhle opatrně ke kořisti vyžaduje určité učení. Vlčata i nezkušení psi vyrážejí vpřed okamžitě po spatření kořisti, tím se ale prozradí a kořist má čas uprchnout. Dostiženou kořist přitisknou psi přední tlapkou k zemi a uchopí ji do zubů. Teprve potom následuje smrtící zákus. Mezi uchopením a zabitím kořisti může uplynout delší interval.
Instinktivní program lovu malé kořisti se v kynologii využívá především při nácviku přinášení. Nácvik přinášení je ulehčen tím, že štěňata si hrají na lov malé kořisti s různými předměty, skáčou po pohybujícím se kusu papíru nebo po peří, se kterým pohnul vítr. Takový předmět je pro naivního psa spouštěcím mechanismem pro celý řetězec instinktivního jednání, začínající orientací, přiblížením a pak následným vyražením, skokem a končící zabitím a zatřepáním s kořistí. I při hře je důležitou vlastností spouštějícího podnětu pohyb chytaného předmětu. Povzbuzuje-li se u štěněte zájem o přinášení malým peškem uvázaným na dlouhém provázku, vrhá se na něj štěně ve chvíli, kdy se s peškem cukne. Proto u psů mají takový úspěch tenisové míčky, které při dopadu skáčou a odrážejí se. Dokonalé přinášení vypadá ovšem poněkud jinak, než původní řetězec, a jestliže se při hravém nácviku instinktivní program využívá, potlačují se s postupným výcvikem jeho mnohé prvky a nahrazují se jinými naučenými částicemi.
Instinkt lovu malé kořisti potřebuje určité procvičování. Pokusy ukázaly, že nejméně potřebuje potřebuje procvičovat štěně kojota, pak liščata a naposled vlci. Tyto pokusy a jejich výsledky mají zajímavou shodu s praktickými zkušenostmi z kynologie. Mezi rasami velkých psů s nepochybnou převahou vlčí krve je totiž daleko více jedinců s přirozeným nezájmem o aportování než u malých plemen. Aportování se potom musí učit mechanicky (pomocí nátlaků, pochval a pamlsků). U malých a středních ras, kde je možno očekávat vliv krve šakala, je zase naprostá většina psů vášnivými aportéry a je zbytečné je učit je aportování jinak než hravě.
Není-li zvíře příliš hladové, před zabitím se s kořistí hraje. Postoj, který zaujímá pes hrající si s chycenou kořistí, se přenesl i do sociálních vztahů a obohatil výrazové prostředky psů. Stala se z něj jedna z výzev ke hře, kterou pes vyzývá jiné psy a pokouší se s ní zahajovat i hru s lidmi. Pozůstatek instinktivního hraní s kořistí je i tzv. překusování při přenášení aportu. Pes sice běží k psovodovi, ale předmět popouští a znovu po něm chňapne, přičemž se v jeho výrazu objevuje potěšení ze hry. Pokud nebyla kořist zabita, brání-li se nebo ji pes nešikovně drží, následuje otřásání uloveným zvířetem. To známe ze situací, kdy pes třepe ukradenou bačkorou či peškem. Tímto počínáním se ochromí funkce ušního labyrintu kořisti - ulovené zvíře ztrácí přehled o prostorových vztazích. Další funkcí je zlomení vazu kořisti. Otřásání kořisti je koordinace, která se vyskytuje u všech masožravých živočichů. Je to tak všeobecný prvek loveckého chování. Nepřekvapí, že plní důležitou úlohu i při lovu velkých zvířat.             

Lov velké kořisti

Lov velké kořisti vyžaduje spolupráce celé smečky. S určitostí lze předpokládat, že to byl právě tento způsob obživy, který byl příčinou vývoje bohatého a složitého sociálního chování vlků a psů.
Začínajícím prvkem celého sledu chování při lovu velké kořisti je předlovecký ceremoniál ve smečce. Po něm se smečka vydává do loveckého revíru a narazí-li na kořist nebo její stopu, začíná pronásledování. Schopnost psů pronásledovat kořist využíváme při nácviku sledování lidské stopy. Je zajímavé, že dobrý stopař - služební pes - se musí neustálým tréninkem udržovat v kondici, kdežto u loveckých psů s dobře upevněnou vlohou pro stopování se po počátečním výcviku nemusí klást na trénink zdaleka takový důraz. Lovecký pes však sleduje po stopě přirozenou kořist, kdežto při výcviku služebního psa spojujeme přirozenou schopnost s novým, získaným spouštěcím schématem. Po objevení kořisti následuje štvanice. Vyskytuje se stále více zpráv, že vlci neštvou v běžných podmínkách každou zvěř, na kterou narazí, ale že dávají přednost nemocným a oslabeným zvířatům. V nenarušené přírodě tak vlastně provádějí velmi prospěšnou negativní selekci. Mají-li však například v hlubokém sněhu příznivé podmínky pro stržení zdravého kusu, tak se nijak nerozpakují to učinit. Štvaní zvěře je velmi hluboko zakotveno ve vrozeném inventáři chování. Svědčí o tom také to, že mnozí domácí psi štvou s velkou náruživostí, i když nikdy se jim nepodařilo žádnou kořist dohonit. Pro chybějící zkušenosti by si snad mnozí napoprvé ani nevěděli rady se zajícem, kdyby se jim ho podařilo zaskočit. Je však velmi nebezpečné nechat psy honit zvěř, protože pouhé vybití energie motivující štvaní zvěře působí povzbudivě a pes nalézá ve štvanici stále větší zalíbení. Štvanice končí útokem na štvané zvíře. Po dostižení běžné kořisti následuje její stržení. Při lovu se snaží, aby zvíře ztratilo rovnováhu a padlo. Zakusuje se do různých částí těla, snaží se zvíře zbrzdit, např. chycením za ocas nebo chycením hlavy. Po pádu zvířete dochází k napadení všemi členy smečky a většinou k roztrhání dutiny břišní a následné vykrvácení. Vlk se nejenom zakousne do těla oběti, ale jsou popsány i případy, že se současně opře drápy zadních končetin o břicho kořisti a prudkým trhnutím ji roztrhne břicho. Málokdo ví, že i psi mají mírně zatažitelné a hlavně nastavitelné drápy na prstech. Při útoku se smrští sval, nazývaný hluboký ohýbač prstů, drápy se vysunou a jsou schopny trhat. Hraje-li si člověk se psem, bývá málokdy jeho drápy poškrábán, ale figuranti si často stěžují na poškrábání.
I když je první fáze útoků omezena jen na zákus, útok jím nekončí. Po zákusu následuje otřásání, toto otřásání působí silné zhmoždění a velkou bolestivost a tak je kořist nebo protivník bezmocný. Průnik špičáků do svaloviny je sice bolestivý, ale následné otřásání a zhmoždění působí kořisti šok. Při výcviku bychom si měli tedy obzvlášť cenit mladých psů, kteří zákus končí otřásáním. Síla, kterou pes do otřásání vkládá je velká. U starších a zkušených psů koukajících stále na cvičištích a v důvěrně známé situaci ovšem původní komplex zákrok ukončený otřásáním mizí, protože výcvikem je kousání omezeno na zákus a držení.
Při dostižení a zákusu do kořisti se může rovněž ozvat vrčení, které však nemá nic společného s agresivitou. Toto vrčení je projevem lovecké náruživosti a objevuje se po zákusu a při otřásání. Agresivní vrčení má jinou tóninu a ozývá se pouze při hrozbě před útokem.
Hovoříme stále o lovu na velkou kořist jako o vrozeném chování, ale přitom víme, že většina psů při prvním setkání s volně se pohybujícími kravami a koňmi projevuje strach, ať už formou čistě strachových nebo pseudoagresivních reakcí. Tyto reakce byly popsány i u vlků., kteří nemají zkušenosti.
Zkušenost a způsoby, které v mládí mají být použity při výcviku obrany služebních psů, by měly navazovat a kombinovat prvky loveckého chování při lovu velkých zvířat.

Vyhledala a zpracovala:
Zuzana Hejtíková

Nejlepší dalmatin roku 1999 v Anglii

Potom byli zavoláni rozhodčí. Posuzovali celkem tři rozhodčí. Prvním byl Mr. Terry Thorn (současná jednička anglického Kennel Klubu, řadí se mezi nejlepší rozhodčí specialisty pro plemeno dalmatin, a celkově jediný rozhodčí, který posuzuje všechna plemena). Dalšími byli specialisté pro plemeno dalmatin - Mrs. Fiona Hartley a Mr. Linsay Cutts.
Posuzování probíhalo následujícím způsobem. ve dvojicích (příp. trojicích) byli postupně posouzeni všemi rozhodčími, kteří na lísteček napsali svoji volbu. Jednalo se o tzv. vylučovací metodu, kdy z těchto párů (trojic) zůstal vždy jen jeden nejlepší v dalším kole soutěžil s nejlepším z ostatního páru.
Tzn., že v 1. kole soutěžilo 7 dvojic a 1 trojice, z kterých zůstali 4 vítězní jedinci. ti potom soutěžili ve 2. kole ve 2 dvojicích a zůstali pouze 2 vítězní jedinci, kteří ve 3. kole soutěžili o získání titulu.
Celkem se zúčastnilo výstavy 40 jedinců, z toho jich 24 soutěžilo ve třídě štěňat, 5 ve třídě psů a 10 ve třídě fen. Jak mi bylo sděleno, důvodem proč byla třída psů tak málo obsazena bylo, že většinu výstav vyhrál pes Ch. Tommy Brock (Ch. Salsusa Black Jack X Wincome Whatsername). Ten sám se však výstavy nezúčastnil, protože majitel prohlásil, že nepotřebuje tuto výstavu, když je jeho pes samozřejmě nejlepší i bez ní ...(ten lidský faktor?...).
Po vyhlášení vítězů, kdy "Nejlepší jedinec roku 1999" se stala překrásná fena Ch. Buffrey Ysabelle (Ch. Tommy Brock X Ch. Walshakie Belle Vie Buffrey).
Druhým nejlepším psem se stal hnědě tečkovaný pes Essera Esquire (Dalregis Don Pedro at Linkarl X Dakata Dah to Dazzle).
A nejlepším štěňátkem roku 1999 se stal černě tečkovaný pes Frankish Mercedes (Frankish Colour Trouper X Ch. Streamline Star Turn of Frankish).
Když výstava skončila, šli jsme si odpočinout ke skleničce šampaňského a převléknout se na slavnostní večeři a bál. Nálada byla skvělá a večer byl zakončen bouřlivým tancem zhruba do jedné hodiny ranní.
Jsem moc ráda, že jsem měla možnost po dlouhé době se zúčastnit tak milé akce jako byla tato, a jenom doufám, že při našem letošním významném klubovém výročí si uspořádáme pro naše členy něco podobného.

Poznámka:
Pes Ch. Salsusa Black Jack a fena Salsusa Shooting Star jsou přímí sourozenci otce hnědého importovaného psa paní Blanky Mališové - Charmeur du Chateau Aristokrate (Ch. Salsusa Startrekker of Theakston X Djevel Djidji of Dalbury´s Clan)
Paní Irena Rohrbachová (chov. stanice "Of Naire") bude krýt v tomto roce svou hnědě tečkovanou fenu Arien Kanbery of Naire psem Ch. Hideaway´s Walshakie Chief, který má otce Walshakie Dancing Brave (2x vyhrál Cruftovu výstavu) - je zároveň dědečkem vítězné feny Ch. Buffrey Ysabelle (z matčiny strany).

Pro Klubový zpravodaj
Kateřina Čapková, chov. st. RAUL

Desatero proseb psa

1. Můj život trvá deset až patnáct let. Každé odloučení od tebe znamená pro mne utrpení. Pomysli na to, než si mne opatříš.
2. Dej mi čas porozumět, co ode mne vyžaduješ.
3. Pěstuj si důvěru ve mne - tou důvěrou já žiji.
4. Neplísni mne nikdy dlouho a nezavírej mne za trest. Ty máš svou práci, svou zábavu a své přátele - já mám jen TEBE.
5. Hodně se mnou mluv. Tvým slovům já nerozumím, zato však hlasu, kterým se na mne obracíš.
6. Věz, že nezapomenu nikdy, jak je se mnou zacházeno.
7. Pomysli, nežli mne uhodíš, že mé čelisti mohou snadno rozdrtit kosti tvé ruky, ale já toho nikdy nevyužiji.
8. Než mi při práci mrzutě vytkneš neochotu, jankovitost a lenost, zkus si uvědomit, že mě možná trápí nevhodná potrava, snad jsem byl dlouho vystaven slunci nebo mám již opotřebované srdce.
9. Postarej se o mne, když zestárnu - také budeš jednou starý.
10. Buď se mnou v každé těžké chvíli. Neřekni nikdy: "Ať se to stane v mé nepřítomnosti" - s tebou bude pro mne všechno lehčí...